Ł niesse mui - 1 kapitola (1/3)

16. prosince 2016 v 13:47 | Cherry Blossom |  Ł niesse mui - kapitoly
Zdravím lidi. Tak tu máte konečně první část z první kapitoly. Musím dopředu upozornit, že jsou v knize i úryvky, které by někteří neradi četli. Celá kniha se zabývá problematikou dnešního světa (ze začátku to ale nebude moc vidět, ale lze tam vidět náznak, např. že je planeta Trilion úplně jiná než naše).
Chystám na tuhle knihu ještě pokračování, knihu stále píšu, ještě není dokončena, ale už teď je dost dlouhá a hodně jsem ji opravovala, takže mě alespoň tohle donutí, abych do ní už tak nešťourala Smějící se a prostě ji dopsala.
Budu samozřejmě ráda za komentáře, abych věděla, že to někdo čte a nedělám se s tím zbytečně.
Vaše Cherry



Běžela jsem lesem, co mi nohy stačily. V uších jsem měla sluchátka a zrovna mi hrála skladba od Ariany Grande. Celou cestu jsem si broukala. Tohle jsem milovala. Běžet voňavou přírodou, jen já, a cítit se tak volně. Dokázalo mě to vždy tak neuvěřitelně nadopovat, vykouzlit úsměv na rtech, a z lesa jsem se vždy vracela s dobrou náladou. Zabočila jsem za roh a užívala si to. Nevěděla jsem, kdy se dostanu znovu na tak nádherné místo, a tak jsem toho chtěla maximálně využít. Podívala jsem se na hodinky na mé ruce a zjistila, že už jsem venku přes dvě hodiny.


Přešla jsem do kroku a otřela si pot z čela. Dnes bylo tak nádherné počasí, že bylo ještě brzy na to se vracet domů, a tak jsem pozorovala okolí. Nemohla jsem se vynadívat na to, jak je příroda krásná, mocná a neuvěřitelná.


Najednou jsem těsně vedle sebe zpozorovala obří letadlo, jak padá k zemi. Bylo asi jen 10 metrů ode mě, a tak jsem se šokovaně zastavila. Letadlo se zabořilo přední částí do země, po cestě zničilo pár stromů a jeho ocas udělal hlubokou rýhu do země. Z toho, jak spadlo, jsem neslyšela absolutně nic, protože jsem měla nahlas zapnutou hudbu. Najednou jsem si uvědomila, že kdyby spadlo o pár metrů blíže, mohlo mě zasáhnout a já bych ho ani neslyšela! Přestala jsem nad tím uvažovat a rozběhla jsem se přímo k němu. Jestli ti lidé přežili, potřebují pomoct. A to sakra rychle. Po cestě jsem vypla hudbu a podívala se, jestli mám dostatečný signál, abych mohla zavolat pomoc. Doběhla jsem k havarovanému stroji a znovu se zastavila.


Hledala jsem nějaký vchod do toho zatraceného letadla, ale nic jsem nemohla najít. Obešla jsem to celé dokola a snažila se zachytit nějaký zvuk. Najednou jsem zahlédla, jak se z druhé strany letadla někdo souká ven a okamžitě jsem zareagovala. Všimla jsem si, že je to nějaký muž a okamžitě jsem k němu přiběhla. Klečel na všech čtyřech a jednou rukou se opíral o letadlo.


"Jste v pořádku?" zeptala jsem se ho, klekla si vedle něj, a jelikož jsem nikdy nebyla na kurzech první pomoci, snažila jsem se co nejvíce pomoci, aniž bych začala zmatkovat.


"Bolí Vás něco? Byla to pořádná šlupka, měl byste si sednout. Zavolám záchranku, oni Vás…"


Zvedl ruku a podíval se na mě. "Žádná záchranka. Jsem v pořádku, ale děkuju."


Chvilku na mě udiveně zíral, přelétl pohledem zničené letadlo, a nakonec se rozhlédl po lese.


"Je tam ještě někdo, kdo potřebuje pomoct?" vyzvídala jsem.


Zakroutil hlavou, povzdechl si a posadil se, aby se opřel hlavou o trup letadla.


Zatímco se nedíval mým směrem, jsem si ho v rychlosti prohlédla a zjistila, že je to docela fešák. Byl asi 180 cm vysoký a na hlavě měl hnědé, delší vlasy rozcuchané všemi směry. V obličeji ostré rysy, pevné a pěkně tvarované rty. Ramena a svaly měl akorát, nic přehnaného, ale zároveň nevypadal jako nějaké tintítko. Mohlo mu být tak dvacetpět, ne více, a bylo jasné, že po něm ženy touží jako mladí po novém iPhonu. Na sobě měl modrou košili, nahoře rozepnutou, tudíž jsem viděla kousek jeho hrudníku, a přes sebe měl ještě šedou vestu. Kalhoty riflové, bez zbytečných blbůstek; na nohou obyčejné pánské boty, ale nic ve stylu moderních Converse. Když se nad tím tak zamyslím, připadal mi spíš jako ředitel, a ne jako voják.


Náhle se otočil zpátky na mě a naše pohledy se na okamžik střetly. Připadala jsem si jako nějaký zvědavec, co tady slídí, a tak jsem se raději otočila. Samozřejmě jsem si nemohla nevšimnout, že jeho oči byly tmavě hnědé barvy, což mě tolik nepřekvapilo, ale co mě udivilo bylo, že jsem se při jeho pohledu mírně zachvěla. Nebylo to strachem, spíše jsem to dala za vinu tomu, jak mě načapal při činu, že na něj zírám.


"Za chvíli by se pro mě měla vrátit druhá posádka, takže tady počkám a Vy můžete klidně jít, jestli chvátáte. Samozřejmě děkuji za ochotu."


Zvedla jsem překvapeně obočí: "A jste opravdu v pohodě? Byla to velká rána, můžete mít nějaké vnitřní krvácení nebo otřes mozku. Nevím sice, jak poznat vážné zranění, ale nenechám Vás tady přece jen tak umřít."


Nechtělo se mi věřit, že mu nic není a sám se dokázal vysoukat z toho letounu. Možná na to měli cvičení. Kolikrát jsem v televizi viděla, jak se dokázali tito lidé dostat z potopeného auta či jedoucího vlaku, dokázali zneškodnit miny, bomby, a to vše bez sebemenšího zranění. Když jsem se na něj podívala znovu, opravdu nevypadal vzhledem jako nějaký voják.


"Jsem vážně v pořádku," odvětil.


"Fajn, fajn," zvedla jsem ruce na znamení, že chápu, a sedla jsem si vedle něj. "Ale počkám tady s Vámi, než se ta Vaše posádka vrátí."


Zaujatě se na mě podíval, ale nic na to neřekl, a to mě štvalo. Chtěla jsem si s ním povídat a tím se přesvědčit, že je v pořádku. Vypadal zmateně, ale snažil se to nedávat moc najevo, a tak jsem přemýšlela, o čem bychom mohli poklábosit.


"Nevypadáte jako voják," prohlédla jsem si ho znovu a pokračovala, "myslela jsem si, že jste nejdřív voják, nebo že pracujete pro nějaký letectvo, ale Vy mi spíš připadáte, jako kdybyste šel rovnou z nějaké oslavy."


Chvilku jsme na sebe beze slov koukali. Byla jsem najednou nervózní, když si mě prohlížel, a netušila jsem, co se mu honí hlavou. Najednou mi došlo, že jsem touhle záchrannou akcí na vlastní pěst pěkně riskovala a on může být bůhvíco zač. Po světě dnes běhá tolik lidí se špatným úmyslem, že se člověk musí vážně bát komukoliv pomoci, a tak se většinou stává, že raději nikdo nepomůže, protože kdo by to chtěl riskovat.
Troufám si říct, že kdyby mi tady skutečně něco udělal, měl by peníze a vlivné lidí kolem sebe,že bych si ani neškrtla. Ještě by to svedl na mě, že jsem tady po něm vyjela, tudíž bych si za to mohla sama.


Nádherně se usmál: "Ne, voják opravdu nejsem."


Netuším proč, ale jeho úsměv mě dokázal pořádně odrovnat. Bylo v něm totiž něco opravdového, něco nepopsatelného, a já zatoužila, aby se usmíval stále dokola.


Napřáhl ke mně ruku a znovu se usmál: "Jsem Damien."


"Kim," řekla jsem, vložila svou ruku do jeho, potřásli jsme si a vzápětí jsme se odtáhli. Kolem nás byl klid, jen ptáčci zpívali a šuměl potůček.


"Takže jsi letěl z nějaké oslavy vlastním letadlem?"


"Jsi pořád tak ukecaná?" zasmál se.


"Občas jo," odpověděla jsem.


"S tou ukecaností bys měla něco dělat,"usmál se. "Co tady vlastně děláš?"


"Šla jsem si zaběhat."


Opřel se lépe o letoun a pousmál se: "Sportuješ, jo?"


"Ne, zas tak moc ne," zasmála jsem se, "ale o volnu chodím alespoň na chvíli na procházky nebo právě běhat."


"To je dobře."


"A ty?" zeptala jsem se.


Chvilku přemýšlel a potom kývl: "Trénuju a běhám, ale teď už méně."


"Není čas?"


Zakřenil se: "Přesně tak."


Usmála jsem se a chvilku bylo mezi námi hrobové ticho. Damien se po chvíli zvedl a šel zkontrolovat letadlo. Nic jsem neříkala a ani jsem nevěděla, jak dlouho jsem tam byla, takže jsem se podívala na mobil. Vytáhla jsem ho z kapsy u kraťasů a zapnula ho. Hned jsem uviděla jednu zprávu a tři zmeškané hovory. Do háje. Koukla jsem se na zprávu a všimla jsem si, že je to šéf. Napsal mi, že Renata marodí, že potřebuje rychle záskok. A to za hodinu!


Sakra! Sakra! Sakra!


Rychle jsem se zvedla ze země a oprášila oblečení. Mohla bych sice šéfovi napsat, že zrovna nemám čas, ale minule to za mě Renata také vzala a já jsem jí dlužná. Prostě musím. Ať chci nebo ne. Došla jsem proto za Damienem, který stál u letounu a cosi zadával do podivně blikající přístrové desky.


Zamračila jsem se: "Vidím, že je ti fakt dobře. Musím bohužel do práce. Ráda jsem tě poznala, Damiene."


"V pořádku, jen běž," usmál se a ukázal na letadlo, "vzal bych tě tam, ale jaksi mi to zrovna neletí."


Zasmála jsem se: "Tak třeba příště."


"To zní skvěle," přikývl.


"Opravdu tě tady můžu nechat? Budeš tady sám, nemáš nikoho, kdo by ti zavolal pomoc."


"Jen běž," pohrozil mi ukazováčkem a usmál se.


"Okey," kývla jsem hlavou.


Nasadila jsem si sluchátka zpátky do uší, zapnula písničky a běžela domů. Měla jsem výčitky, že jsem ho tam nechala, ale snad bude v pořádku. Stejně bych tam nebyla nic platná. Moje nohy běžely přesně podle rytmu písničky, a i když jsem věděla, že je to naposledy, co jsem ho viděla, přesto jsem se usmívala. Nevěděl, kde mě má hledat, a já nevěděla, kde hledat jeho. Kapitola uzavřena.


Doběhla jsem domů, shodila ze sebe oblečení, rychle se osprchovala a na otázku, kde jsem byla tak dlouho, jsem odvětila, že jsem ztratila pojem o čase. To, že jsem zachraňovala nějakého záhadného pilota, jsem si samozřejmě nechala pro sebe. Nevím proč, ale věděla jsem, že bude lepší, když si to nechám pro sebe. Kdo by mi to taky věřil, že? Vyběhla jsem ze sprchy, oblékla se a běžela do práce. Odpolední jsem upřímně vždy nenáviděla a to proto, že tam byla jistá kolegyně, která mě neměla ráda. Nevím, co jsem jí v životě udělala, ale asi dost na to, aby mě nenáviděla. Já jí ignorovala, neměla jsem čas jí něco dokazovat.

Po šichtě jsem šla rovnou domů, vzala jsem si s sebou z práce i nějaké to pečivo a když jsem došla domů, rodiče už dávno spali. Našlapovala jsem tedy potichu, pečivo jsem uklidila do spíže, ze stolu v kuchyni jsem si vzala jablko a šla si dát koupel.


(opraveno od korektorky ↑ Usmívající se)
֎֍֍֍


Vzbudila jsem se do mlhavého rána, protáhla se a vylezla z mé postele. Otevřela jsem ještě o trošku víc okno, abych se nadopovala čerstvým vzduchem a potom jsem se převlékla z pyžama. Ještě jednou jsem se protáhla, zívla u toho a vylezla z pokoje ven. Sešla jsem schodiště a spočinula u nás v kuchyni. Tam už seděla moje máma Jaequeline a pila svou kávu. U toho si samozřejmě četla noviny. Pozdravila jsem jí, vzala si ze špíze pečivo, v lednici našla plátkový sýr, šunku a připlácla jsem si to na to. Potom jsem si sedla naproti mamce a začala pomalu jíst.

"Jak bylo včera v práci?" začala stejnou konverzaci máma, samozřejmě jako každý den.

Povzdechla jsem si: "Ale jo, dobrý."

Podívala se na mě a když jsem viděla její výraz, tak jsem tušila co si myslí. Věděla jak tuhle práci nenávidím a nebyla ráda, že mi už nemůže kecat do života. Nevadilo mi pracovat s lidma, ale být za kasou od nevidím, do nevidím a to za ten pakatel co dostávám, tak se mi nedivilo spousta lidí. Zatím jsem ale na výběr bohužel neměla. Chtěla jsem rozjet své podnikání, ale na to jsem potřebovala peníze, čas a dobré místo. Místo by bylo, čas taky, ale s penězma je to o to horší. Nájem prostorů je tady šeredně drahý, ale pokud to půjde tak dobře jako doposud, už do půl roku bych mohla být ve svém.

"Neboj se, jednoho dne bude líp," usmála se na mě, ale viděla jsem jak jí to štve. Nebyla nadšená z toho, že jsem byla v práci víc než doma.

Přikývla jsem a úsměv jí oplatila: "Musím tomu věřit."

Poté jsem dojedla, zvedla se a rozhodla se, že si půjdu zaběhat. Nasadila jsem si na chodbě boty a vyběhla do nádherného rána. Sluníčko už dávno vykouklo, mlha už ustoupila a bylo už nádherné teplo. Zapnula jsem si na mobilu hudbu a strčila si sluchátka do uší. Poté jsem vyběhla ven. Běžela jsem stejným tempem jako vždy a připomělo mi to včera odpoledne. Zahla jsem tedy vpravo na rozcestí a vydala se prohlédnout místo, kde jsem záhadného muže potkala. Pořád jsem běžela, ale stále jsem nic nenacházela. Je možné, že se mi to nakonec jen zdálo?

Byla jsem najednou zmatena. Je možné, že jsem si to jen vymyslela? Že se mi to vlastně jen zdálo a teď si myslím, že se to opravdu stalo? Zastavila jsem se a otočila se. Tady už jsem byla a proto jsem věděla, že už jsem úplně mimo. Bylo to pár metrů za tou odbočkou. Tohle je už dost daleko. Otočila jsem se tedy a poklusem běžela zpět. U odbočky jsem přešla do kroku a podívala se lépe.

Ach! Tady je to! Věřte mi nebo ne, ale bylo to tak zamaskováno, že kdybych nevěděla, že tady něco spadlo, tak bych si myslela, že se tam jen prošla zvěř. A přitom včera tam byla tak dlouhá rýha! Jak je možné, že to takhle pečlivě zadělali mi byla zatím neobjasněna. Proč to tak ukrývají? To nesmí nikdo vědět, že tady ten pilot vlastně spadl? Nevěděla jsem v tu chvíli jestli je to dobrá zpráva a nebo ne. Navíc, co když se mu něco stalo? Co když se mu přitížilo a našli ho už mrtvého? Nebo bude mít doživotní následky a mě obviní za to, že jsem u něj nezůstala a nezavolala záchranku? Mohlo se stát cokoliv, ale snažila jsem se nesýčkovat, ale věřit, že je v pořádku. Že je to všechno v pořádku.


֎֍֍֍


Týden uběhl ani jsem nemrkla a pořád jsem o něm nic nevěděla. V novinách nic nebylo, zprávy jsem sledovala skoro každou chvíli a už jsem si připadala paranoidní. Koukala jsem se opakovaně z okna, aby si pro mě náhodou někdo nepřijel, protože jsem byla na místě kde jsem neměla co dělat a nebo že jsem nechala Damiena samotného. Nebo dalších milion důvodů proč se obávat. Rozhodla jsem se ale zbytečně neplašit. Zrovna byla sobota a já si pěkně hověla na zahradě. Bylo dneska krásně a tak jsem byla rozhodnutá chytit trošku bronzu. Vzala jsem si na sebe krásný černý plavky, na oči brýle, do ruky deku a šla jsem se odklidit na slunko. Takový počasí jsem milovala. Od malička totiž víc preferuji sluníčko než zimu. Stále jsem ale musela myslet na to co se stalo, na to kde teď asi Damien je a jestli je v pořádku.

"Kimí," zvolal poněkud známý hlas. Sundala jsem brýle a zvedla se z deky. Tušila jsem o koho jde, ale nevěřila jsem, že se znovu uvidíme.

"Babi!" vypískla jsem jako malá holka a rychle běžela k ní, abych jí objala. Ta nečekala, rychle mě zavynula do náruče a skoro jsme se umačkaly. Potom jsme se odtáhly.

"Jsem tak ráda, že tě znovu vidím, kočičko," řekla mile a stiskla mi ruku.

Usmála jsem se na ni: "Já taky. Jak je to dlouho? Pět let? Páni nemůžu uvěřit, že jsi přijela!"

Babičku jsem milovala. Byla to moje poslední žijící babička a už od malička jsme si moc blízké. Jmenuje se Laura Lebenster a bydlí jako my, tady v Německu. Bydlíme od sebe ale skoro šest set kilometrů, takže dostat se k sobě je docela makačka. Když už má čas babička, tak ho nemáme my a naopak. Jedině kdy jsme se vídávaly byly narozeniny, ale od té doby co byla babička nemocná, k nám už nejezdila. Teď je ale tady a já jsem za to moc ráda!

Obě dvě jsme vešly do zahradního altánku, babička si sedla a já jsem sáhla do ledničky. Vytáhla jsem dva čaje a položila to na stůl. Dnes bylo opravdu teplo a tak jsem chtěla aby dodržovala pitný režim. Sáhla jsem do mrazáku, vytáhla ledovač, dala jsem každé z nás do skleničky tři kostky ledu a zalila to čajem. Nakonec jsem se posadila vedle babičky.

"Jo je to tak. Je to už pět let co jsem tu nebyla," povzdechla si.

Babička měla už šedivé vlasy, ale staře stále nevypadala a měla nádherné zelené oči. Na sobě měla zase svůj světle červený, filcový klobouk zdobený ze strany saténem a velkou, růžovou kytkou na boku. Na sobě měla světle červené šaty, dlouhé pod kolena a v pase červený pásek. K tomu měla světle červené obyčejné boty. Babička vždy říkala, že nebyla závislá na vzhledu a na tom jak se obléká a ani zbytečně neutrácela velké peníze za nic nadbytečného. Na otázku proč vždy vypadá tak elegantně, mi opakovaně tvrdila, že to člověk prostě musí umět a musí se hlavně tak cítit. A já jí věřila. Babička by dokázala totiž vypadat elegantně i v režném pytli.

"A co ty a kluci?" zeptala se babička.

Zasmála jsem se: "Zatím nic, babi. Čekám na prince na bílém koni, ale asi se mu splašil a nepřijede."

"A nebo ho sežral drak!" uslyšela jsem hlas za babičkou. Tam zrovna vykoukla mamka a všichni jsme se začaly smát. V ruce nesla mísu plnou chuťovek, Jaq to potom položila na stůl, objala babičku okolo ramen a sedla si k nám. Moje mamka měla hnědé, krátké vlasy a modré oči. Byla to taková moje větší kopie a připadalo mi, že po tátovi nemám vůbec nic.

"Já do ní pořád hučím, že věčně mladá nebude, ale je to marný!" řekla mamka.

"Žak, vždyť má ještě dost času," řekla a mrkla na mě.

"Je jí skoro dvacet, Lauro. Já jí samozřejmě nevyháním, doma má vždy dveře dokořán, ale už by mohla přestat tolik pracovat a mohla by se zaměřit na svůj život. Vždyť ona je víc v práci, než doma."

Povzdechla jsem si. Mamka měla pravdu, ale zase co jsem měla dělat? Běhat po klubech a jednoho dne přijít těhotná? Nebo si nabrnknout prvního chlapa, co mi padne k nohám? Nebyla jsem taková jako devadesát procent dívek tady. Nic mi to prostě neříkalo, to raději jdu do práce, než abych šla zbytečně utrácet peníze a to proto, aby mi druhý den bylo špatně. Navíc to nevypadá zrovna nejlíp.

Jako neříkám, že jsem nikdy v klubu nebyla a lhala bych kdybych řekla, že ne. Tam jsem šla ale vždy, protože byl důvod. Většinou to byly narozeniny spolužaček, spolužáků, kamarádů, oslavy svateb, oslavy zásnub a maturitní oslavy. Takže jsem nebyla zas taková jeptiška, jak by si mohl někdo myslet. Ale tyhle pařby zase stály za to! Tam byl opravdu důvod pít.

"Žak, je to její volba. Pokud si myslí, že je to správně, tak ať to dělá," řekla babička.

Mamka si povzdechla: "Vždyť jí v tom nebráním. Jen mě prostě štve jak se dře. Měla by si užívat život dokud to jde, pak už to půjde těžko. Přijdou starosti, zbude méně času a už to nedožene. Alespoň, že má sen si udělat vlastní obchod, v tom jí podporuju. Jenže za jakou cenu."

Pozvedla jsem s úsměvem ruce: "Hele lidi, já tady pořád jsem."

Babička se pousmála: "To je prostě naše Kimina no."

Dala jsem oči v sloup. Babička věděla jak tuhle přezdívku nenávidím a ona jí použije! Bylo to ale ze srandy, takže jsem si z toho nic nedělala.

"Občas by mě zajímalo, co mě v životě čeká. Jestli budu mít ten obchod, jestli budu mít lepší život a nebo ne," řekla jsem se zájmem.

Tohle mě opravdu zajímalo, ale hold se to asi nedozvím. Babička sice uměla číst budoucnost v ruce, ale od té doby co mé tetě předpověděla smrt a ono se to opravdu vyplnilo, jako všechny její předpovědi, tak to babička utla. Už to nechtěla dělat.

Pamatuji si na to, jak jsme tetu stejně hlídali, jak jsme se jí snažili ochránit, ale stejně se to nepodařilo. Jak babička stále říkala, osudu se jen těžko vyhneš. Mě budoucnost ale ještě nikdy nečetla. Mé sestře ano a předpověděla jí dlouhý život, muže a dceru. Já jsem to bohužel nestihla. Než stačila přečíst budoucnost mě, skončila to a to nadobro. Byla jsem zklamaná, ale alespoň jsem mohla doufat a snít o tom co bych chtěla mít. Co když jsem tam měla zrovna něco hrozného?

"To nejde, Kimí a ty to víš," řekla mile babička.

Přikývla jsem jakože chápu, ale mamka jí sáhla na ruku: "Lauro, já vím, že je těžké žádat po tobě něco takového, ale myslím si, že to Kim dlužíš. Je jediná z rodiny komu jsi budoucnost nečetla."

Babička se obrnila: "To nepřipadá v úvahu, Žakelin."

Připadalo mi jako kdyby mamka píchla do vosího hnízda. Na druhou stranu mě mamka dokonale znala a věděla, že se zkrz to pěkně trápím. Nedávala jsem to za vinu babičce, samozřejmě. To, že mě nechce babička číst, za to jsem jí neměla raději méně než ostatní, ale mrzelo mě to a to hodně. Jaq se opřela o opěradlo židle a přikývla jakože chápe. Nechtěla se s babičkou hádat. Babička si potom povzdechla a opřela si lokty o stolek.

"Podej mi ruku."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti nová kniha Ł niesse mui?

Ano
Nevím
Ne

Komentáře

1 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 28. prosince 2016 v 19:57 | Reagovat

A! Zvonce zvonte! Ono sme sa dočkali zverejnenia! Ou jee! a ja krava som to zaspala kvôli škole... No hanba mi! Okamžite idem napraviť!

Takže poznámka číslo jedna: Ariana Grande? No fuj! Desný hudobný vkus hlavnej hrdinky. Nič proti tebe. To len tak. Od veci. Ale zato od srdca :P
Poznámka číslo dva: Desať metrov je jojsakra malá vzdialenosť na to, aby kebyže sa vedľa nej zapichne lietadlo, ostala vpohode :D Minimálne tá tlaková vlna ju musela posadiť na prdel!
Poznámka číslo tri: Mne je nový IPhone ukradnutý... ale tá poznámka v súvislosti s naším mňamóznym letcom je úplne neskutočne trefná! Pekné mäsíčko... Krása :D Dúfam, že sa z neho vykľuje druhá hlavná postava, taká pekná tvárička... A je vtipný! To sa cenní. A Tajomný. To je dobrý ťah od autora, čitateľkám to, ako sa tam vzal, čo robil a podobne pekne zamotá hlavu ;) ((dúfam že sa k tomu ešte vrátiš v budúcnosti poviedky!))
Poznámka k veci:  "Je to matka mé mamky, takže tím pádem je to moje babička z mamky strany. " prosím ťa! Cherry! Píšeš úžasne! Ako si písala na začiatku, je vidieť, že to máš prepracované a odležané a ešte prerobené a odstaté a vyšperkované do dokonalosti! Fakticky krásne plynulé, nikde to neviazne. Žiadne zádrhele typu opakovie slôv alebo zbytočne komplikové vetné súvetia. Páči sa mi tvoj štýl! Ale táto veta mi na oku spôsobila monokel. Tak asi že keď to jej mamka jej mamky tak to bude jej babička z mamkinej strany a nebude to dcéra polusediacej manželky jej ujca :D fakt. tú druhú polivičku vety škrtni. prosím. :D To je TAK detinská poznámka v tak dokonalom texte! :D
No tak toľko odomňa na úvod. K štilistike som sa vyjadrla vyššie, čo s atýka deja tak máš u mňa zatiaľ 5 hviezdičiek a palec hore, pretože nechať vedľa nej spadnúť lietadlo so sexi mužským a nechať to tak... ako keby sa nič nestalo... To je fakt kruté! A pomerne originálne. Nie je to nejaká tuctová Fan Fiction ani otrepaná lávstorka s novým začiatkom. Proste spadlo lietadlo. Bum. Páči sa mi to!
Než s avrhnem na pokračovanie, (jediná výhoda môjho dlhého vedenia, inak by som si ťa našla a dala po prstoch pretože TAKTO sa kapitoly nekončia! to teda vážne nie! :D ) ti napíšem že ma veľmi zaujala pasáž, kde babička s mamičkou rozoberali jej spoločenský život (tie poznámky o splašenom bielom koni a o drakovi čo zožral princa sú fakticky neskutočne trefné! neviem kde na tie prirovnania chodíš ale úplne ťa zbožňujem!) Hlavná hrdinka, na to že má dvadsať má veľmi netypický postoj k životu - namiesto toho aby šla na výšku pracuje a plánuje vlastnú kariéru. Krása! Vyzerá to byť silný charakter. Teším sa, čo za dobrodružstvá s ňou prežijeme :)

2 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 29. prosince 2016 v 19:28 | Reagovat

[1]: Za prvé moc děkuji za vyčerpávající odpověď :-D. Moc moc si toho vážím, vážně jo! :-) Pokusím se ti odpovědět na všechny otázky a tak prostě :-D.

Za prvé. Ariana Grande je moje nejoblíbenější zpěvačka, ale to samozřejmě nikomu nutit nebudu :-D. Jsem ráda, že komentuješ vše od srdce a zbytečně nemlžíš jen proto, aby si pisatel myslel, že je dobrej :D.
2) Deset metrů je jistě malá vzdálenost, to sama připouštím, ale zase jsou tam okolnosti, že je to mimozemské plavidlo, tudíž tím jak to vymysleli, tak tím pádem jí to ani nepocuchalo vlasy :-D. A ještě tu je jedna věc, ale to se dozvíš až na konci :-D.
3) Tak za to moc děkuju! :-D Jsem ráda, že se ti Damien líbí :-)
4) Ok tuhle větu jsem podělala, ale protože tam měla bejt jiná a celkově jsem to potom ještě předělávala, takže jsem to přepisovala :D Ok, smažu to, protože je to asi dost blbost :-D
5) Ten splašený kůň se mi taky moc líbil a neboj, toho bude ještě víc! :-D
Ještě jednou děkuju za vyčepávající odpověď a jsem strašně ráda, že se ti to líbí! :)

3 Tesa Tesa | E-mail | Web | 30. prosince 2016 v 21:31 | Reagovat

Teda. Skončilo sa to poriadne napínavo, už chcem pokračovanie :D Celkovo sa mi ten začiatok páči, Kim je veľmi sympatická, aj jej myšlienky a správanie. Keby som tak ja mala pri sebe les, do ktorého by som mohla chodiť behať :D No a ten Damien... Zaujala si ma. O čo sa jedná? Kto to bol? Čo sa stalo, ako to, že to tak rýchlo zahladili? Ja chcem odpovede!! Ah jaj... Táto časť vyvolávala príliš veľa otázok. (A to nehovorím o Kiminej budúcnosti, ale verím, že tú zverejníš v ďalšej kapitole... Dúfam.)
Páčilo sa mi, ako si tam zapojila aj problémy normálneho života - práca a vzťahy na pracovisku, páčilo sa mi, že Kim má nejaký životný cieľ - ochod - za ktorým si ide... Bola to vážne prepracovaná kapitola. Chcem pokračovanie. Ako som hovorila, mám príliš veľa nezodpovedaných otázok. :D

4 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 31. prosince 2016 v 9:44 | Reagovat

[3]: Na začátek ti moc děkuji za komentář! :-). Moc jsi mě potěšila. Celkově jsem si nikdy nemyslela, že by to mohlo mít až takový ohlas, vždy když jsem to psala, jsem si dokola tvrdila, že to nikoho zajímat nebude a že si to píšu jen sama pro sebe. Nakonec jsem se zasekla asi na 12 kapitole a řekla si, že pokud to opravdu nikoho zajímat nebude, nebudu pokračovat dál, ale vy jste mi daly naději! :-)  :-D Moc děkuji, bez vás by to nebylo nikdy možné :)

1) Snažila jsem se to nějak rozvinout,   aby to nebylo furt jedno a to samé a hlavně jsem si vždycky říkala, jestli to mám udělat jen z jejího pohledu a nebo i z jeho a ostatních. Nakonec jsem si řekla, že to takhle bude lepší a alespoň se vše dozvíš, stejně jako Kim :)
2) Otázek a odpovědí tam bude opravdu spousta no. :-D A hlavně hodně překvapení :-D
3) Kim je prostě Kim no :) Protrhlá holka, která má své cíle a ráda riskuje. Jsem ráda, že se ti hlavní postava líbí a snad tě nezklame. :-)

5 Erin Erin | Web | 21. ledna 2017 v 19:33 | Reagovat

Tak mě tady máš zase. Doufám, že neskáčeš z okna hned, jakmile vidíš můj nick.
Mimozemšťani? Jsem celkem fanoušek mimozemských civilizací už jenom proto, že sama mám rozepsaného něco na ten způsob, ale to sem nepatří. Damien, ach. Mám citový vztah k tomuhle jménu, takže máš body navíc. Kapitoly mám přečtené všechny, ale musela jsem začít tady. Nápad s tím, že se nám ufoni vynasnaží pomoct a vštípit do našich malých mozků nějaké moudré rady, je fakt skvělý! Rozhodně to má potenciál na slušný příběh s dobrou zápletkou a já jsem zvědavá, kam se postupně dostaneme. Jak už zmínila CVOK, musím pochválit za to přirovnání k iPhonům, u toho jsem se zasmála. Další body do plusu za humor! :-)
Bohužel ale teď přijde ta nepříjemná část. Mám pocit, že tvoje postavy prožívají naprosto zásadní okamžiky jejich života (někdy i traumatické) jako celkem v pohodě :-D Ale tak to je jenom detail, jenom nevím, jak moc bych byla při smyslech, kdyby mě skoro zabila vesmírná loď, protože to pilot zaparkuje do země. To ale dokážu přejít.
Co už se mi ignoruje daleko hůř je ta čeština. Někde v půlce článku to máš opravené od korektorky. Chápu to správně, že je opravený jenom ten jeden kousíček této části?
"Tohle mě opravdu zajímalo, ale hold se to asi nedozvím." - Prosím ne. HolD se píše, když někomu chceš vzdát úctu. Což asi není tenhle případ, viď? :) HolT je správně, co ty myslíš.
"Pozdravila jsem jí, vzala si ze špíze pečivo, v lednici našla plátkový sýr, šunku a připlácla jsem si to na to." Vážně tam máš 'připlácala jsem si TO na TO?'. To je vyjádření dítěte v předškolním věku. Chápu, co tím myslíš, ale určitě uznáš sama, že je to strašlivé a dá se to napsat daleko lépe mnoha způsoby. Nehledě na to, že určitě nemá pečivo v tyči obalené mase, ale spíš si chtěla použít slovo SPÍŽ. Celkově se snaž vynechávat ukazovací zájmena. Já vím, že je to někdy složité a samozřejmě občas nejde je v textu nemít, ale za snahu to stojí. Omez slova on/ona/to na nezbytné minimum a hned bude příběh víc k světu.
Zatím se měj hezky a neber si mou 'zlou' tvář moc k srdci :-)

6 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 23. ledna 2017 v 16:44 | Reagovat

[5]: Jéé děkuju za komentář :-D  :-) Vůbec se nezlobím za tvůj názor, naopak jsem moc ráda. :))
S těma zážitkama máš pravdu :-D, ale zase já moc nemám ráda, když to hlavní postavy až moc prožívají a dělají z toho strašnou vědu. Taky moc nemám ráda, když se to stále opakuje dokola a jen ten jeden "okamžik" zabere jen dvě strany. Samozřejmě se to nejedná o Lilianu, pokud mluvíš o tomhle, protože ano, tam jsem to až moc zkrátila. Měla to prožívat víc :D
S češtinou mi ani nemluv. Opravdu se za to stydím a proto jsem si přizvala korektorku, která mi to opravuje :). Bez ní bych byla úplně hotová :-D.
Snažím se chyby nedělat, ale někdy to prostě zbytečně přehlédnu. Budu na tom muset víc zapracovat, díky! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama