Ł niesse mui - 1 kapitola (2/3)

23. prosince 2016 v 11:17 | Cherry Blossom |  Ł niesse mui - kapitoly

Nevěděla jsem co v tu chvíli dělat! Jestli plakat radostí a nebo se stáhnout. Mám to udělat? Najednou jsem měla obavy. Co když se dozvím nějakou špatnou zprávu? Podala jsem jí nakonec ruku a usmála se. Prostě to udělám! Toužila jsem po tomhle od té doby, co mi to bylo odepřeno a tak nehodlám zatáhnout ocas mezi nohy. I kdyby to bylo cokoliv, vezmu to optimisticky a nebudu se zkrz to trápit. Babička začala v ruce číst, nejdřív si jí prohlížela, koukala na ty čáry, přejížděla mi palcem a potom ukazováčkem po dlani. Potom zakroutila nevěřícně hlavou.


Mamka se nahnula a také si opřela ruce o stůl: "Děje se něco, Lauro?"

"Je to divné. Je to skoro nečitelné. Vždycky jsem dokázala přečíst všechno, ale tohle je něco jiného."

Babička se naklonila se zájmem ještě víc a podívala se lépe. Potom se odtáhla.

Podívala se na mě: "Kim. Jediný co vím je, že budeš žít hodně dlouho. Víc ale bohužel nevím, protože to nejde přečíst."

Budu žít dlouho? To je vše?

Podívala jsem se na svou ruku: "Jsem nějaká divná? Nemám zajímavou budoucnost?"

"To ne," usmála se babička, "podej mi ruku, ještě něco vyzkouším."

Podala jsem jí svou ruku ještě jednou, ona jí vzala do rukou a potom se začala soustředit. Trvalo to opravdu jen chvilku, mě začala brnět ruka a teď to ale začalo víc pálit! Ani jsem si nevšimla, že u toho měla babička zavřené oči, ale hned na to je znovu otevřela a rychle se odtáhla. Bylo to divné. Babička vypadala vyděšeně a celá se chvěla.

Jaq se jí snažila ukonejšit: "Lauro, je to v pořádku. Co jsi viděla?"

Babička se opřela o opěradlo židle a zavřela oči. Viděla jsem jak se pomalu uklidňuje a potom oči otevřela. A potom se pousmála.

֎֍֍֍


Uběhl týden. Seděla jsem zrovna na posteli a ťukala do klávesnice na notebooku. Byl to můj první noťas a byla jsem na něj hrdá. Kupovala jsem si ho z první výplaty a stále bez chyby šlapal, tak jak má. Odpověděla jsem kamarádce Alex na otázku a opřela se o stěnu. Alex se se mnou domlouvala na zítřek na nákupy a s sebou vezmeme ještě další kamarádky, Břéťu a Anne. Musela jsem se pousmát. Milovala jsem je všechny. Byly to takové kamarádky do nepohody. Alex jsem znala už od základky, seděla se mnou ve třídě a byly jsme nerozlučná dvojka. Břéťa byla o ročník níže, ale byla o hodně chytřejší než všichni žáci v mé třídě. Byla to ale pěkná potvora, takže toho pěkně využívala ve svůj prospěch a byla neskutečně krásná. Aneb, ne každá šprtka má brýle a je ošklivá.

Stále jsem ale odbíhala z nákupů a z celého chatu. Byla jsem nesoustředěná a nevěděla jsem co si s tím počít. Taková jsem dříve nebyla. Vždy jsem byla bezstarostná, soustředila jsem se jen na to co jsem chtěla a po čem jsem toužila. Nyní je to ale jiné. Stále jsem musela myslet na Damiena, na ten můj obchůdek, co jsem chtěla udělat a na babičku. Hlavně na tu babičku.

Ten den mi totiž řekla jen tohle: "Kimí, to že budeš žít dlouho, víš. Odpovím ti teď na tvé otázky. Budeš se mít dobře, ale nebude k tomu vést zrovna lehká cesta a tak si dávej pozor. To co tě v životě čeká ti ale říci nemohu. Tím si musíš projít sama. Obchod mít ale nebudeš."

A tím to haslo. Nedávalo to smysl a nechápala jsem o co přesně jde. Nebudu mít obchůdek, ale budu se mít dobře? Jak? To budu pořád pracovat na kase? Nebo budu pracovat někde jinde?

Tím jak mi babička zodpověděla, to co jsem chtěla, tak tím víc jsem si přidělala otázky navíc. Štvalo mě to a teď jsem litovala toho, že jsem si budoucnost nechala vyčíst. Navíc babičce jsem věřila. Vždycky se její slova vyplní. Nebudu mít obchůdek. Sen o kterým jsem snila se nesplní. Tak co je k sakru to co budu v životě dělat?

Odpoledne jsem šla do práce a rozhodla se, že si komplet změním směny. Renata a šéf koukali, ale nic mi na to neřekli. Na další týden jsem si nechala jen to co jsem potřebovala, tudíž směny navíc co jsem si vždy brávala, jsem nechala být a potom jsem šla pracovat. Byla jsem ale nesoustředěná, ale to mi nevadilo, protože jsem byla vždy ve své práci dobrá a šlo mi to. K tomu abych sjížděla kódy na zboží, jsem mozek zrovna nepotřebovala. Proto jsem se ubírala stále nad myšlenkou co se mnou bude. Byla tady samozřejmě Veronika, co mě neměla ráda a viděla jsem jak dumá nad tím co se stalo. Já na ní ale kašlala a nevšímala jsem si jí.

֎֍֍֍


Procházely jsme se zrovna po Leipziger Platz, v Berlině. Bylo tady spousta obchodů a i značkových - C&A, H&M a obchody kde jsme si mohly dát döner, kávu s waflemi a šejkem. Dělali tam ty nejlepší wafle a já ten obchod milovala. Nakonec jsme se rozhodly, že si zajdeme do McDonaldu a tak jsme vyšly. Cestou jsme se bavily o všem možném, holky samozřejmě o klucích a já jsem se snažila taky zapojit. Sice mi to moc nešlo, ale alespoň se mě nikdo na nic neptal. Teda myslela jsem si to.

"Kim, co se děje?" řekla najednou Anne.

Anne mě znala až moc dobře. Tušila, že se něco děje a divila jsem se, že jsem si myslela, že to před ní utajím. Holky samozřejmě tímhle navnadila a přestaly si spolu povídat. Moje story asi bylo teď zajímavější, než to jaký chlap je hezčí a svalnatější.

Povzdechla jsem si: "Babička mi vylíčila budoucnost."

"Vždyť je to dobře, ne? Si pamatuju, že sis to přála," řekla s úsměvem Alex, ale poznala jsem, že má obavy.

Alex byla vysoká černovláska, s hnědýma očima, s ladnou chůzí a perfektníma křivkama. Takže přesně měla to, co jsem já postrádala. Dnes na sobě měla kostýmek v černobílé barvě, s bílou sponou ve vlasech, bílé tenisky a černou kabelu přes rameno. Vypadala fakt k sežrání. Anne jí byla podobná a to hodně, ale nejlepší bylo, že sestry ani nebyly. To ale nevěděli ostatní a obě toho využívaly zrovna když potřebovaly a nebo jen tak pro zábavu. Anne na sobě měla jen kraťasy, s tílkem a boty na vysoké platformě. Vlasy měla do culíku. Břéťa, nebo-li celým jménem Břetislava pocházela z Česka. Byla to hnědovláska s krátkými vlasy do mikáda a jak už jsem řekla, byla na svůj věk hodně chytrá. Břéťa si dnes vzala kytičkované šaty.

"Jo to jsem si myslela taky," řekla jsem holkám, "a teď toho lituju, že jsem si nechala číst."

Břéťa mě chytila okolo ramen: "To bude v pohodě. Co ses vlastně dozvěděla?"

Zatočily jsme za roh a už jsem viděla nápis McDonald´s.

"Že nebudu mít obchod," hlesla jsem a všichni se na mě podívaly.

Zastavily se a já s nimi. Anne se na mě se zájmem podívala. Viděla jsem u holek jak mě budou chtít povzbudit, rozveselit a budou se snažit, abych si to tolik nebrala k srdci. Jenže ten obchod byl můj sen od malička. To prostě nejde jen tak nechat. Nechali by jste vy něco, co chcete a po čem toužíte?

"Jakto? A co budeš teda dělat? Budeš pořád za kasou?" otázky od holek se sypaly tak rychle, že jsem jim nestíhala ani odpovědět.

"To právě nevím. Babička mi to nechtěla říct. Jediné co jsem se dozvěděla bylo, že se budu mít dobře, ale co budu dělat a nebo co je vlastně můj smysl života, to už mi neřekla. Řekla, že si tím musím projít sama. Ale proč? Všem řekla co bude a nebo nebude. Sestře řekla, že bude mít muže, práci, dceru. Mojí mamce řekla, že bude mít dcery dvě a že bude pracovat na sebe. Tátovi, že to bude mít v životě těžké, ale že bude pracovat s autama, který má tak rád. Proč mě to tají? Jsem z toho zmatená, holky."

Všechny si povzdechly a Anne mě objala: "To bude dobré, Kimi. Jsme tu s tebou. Vždycky jsme tu s tebou a pro tebe, ok? Pamatuj si to, zlatíčko. Vždycky jsme tu pro tebe."

Nevydržela jsem to a objala jí ještě víc. Draly se mi slzy do tváří, ale snažila jsem se je zaplašit. Nakonec mě objaly i ostatní holky a potom jsme šly do McDonaldu. Teď už jsem měla samozřejmě lepší náladu a věděla jsem, že jsem přesně tohle potřebovala. Celý den jsme si opravdu užily a domů jsem šla ověšena nejrůznějšíma taškama. Holky mě nakonec musely krotit, jinak bych byla opravdu schopna utratit všechny peníze co jsem měla naspořené. Musela jsem se usmát. Byla jsem najednou zase bezstarostná. Vyběhla jsem do domu, zula si boty a mamku jsem nakonec potkala v obýváku.

"Tady je někdo ověšen jak vánoční stromeček," usmála se.

Zaculila jsem se na ní a pustila tašky na gauč: "Něco jsem ti koupila."

"Kimí, tos nemusela," řekla máma, ale stejně přišla ke mně, aby se podívala. Vzala jsem jednu tašku a podala jí to. Potom jsem se dívala, jak tu tašku otevírá a s úžasem na tváři vytahuje nádherné černé šaty. Byly jednoduché, ale přesto tak okouzlující.

"Kim," vydechla mamka a objala mě. Potom jsem se odtáhla.

Usmála jsem se na ní: "Jděte dnes s tátou někam na večeři. Já tady mezitím umyju nádobí a postarám se o zbytek."

"Děkuju," řekla mamka a dala mi polibek na tvář.

Popadla jsem zbytek tašek a vyběhla skoro celé schodiště až nahoru. Tašky jsem dala na postel, vše povytahovala a dávala na své místo. Oblečení jsem hodila k pračce. Potom jsem si sedla na postel a otevřela svůj nový deník. Nikdy jsem si deník nepsala, ale myslím si, že teď by to mohlo být dobrý nápad. Otevřela jsem stránku a začala psát. Napsala jsem tam vše co se v uplynulých dnech stalo a snažila jsem se nezapomenout na nic. Poté jsem deník zaklapla a dala do šuplíku.

Zvedla jsem se a šla se podívat po domě. Nikdo tady ale už nebyl a tak jsem se dala do práce. Nejdřív jsem umyla nádobí, potom jsem uklidila kuchyň a nakonec jsem douklidila i obývák, WC a koupelnu. Nakonec jsem všude zametla, vysála a tam kde to šlo i vytřela. Bylo ještě brzy a tak jsem si sedla do obýváku, zapnula si televizi a vzala do ruky noviny.

V tu chvíli jsem zpozorovala jeden docela zajímavý článek. Nejdřív jsem nechápala, ale když se program v televizi zrovna naladil na televizní zprávy, skoro jsem přestala dýchat a nemohla jsem tomu uvěřit. Článek tam byl totiž jako hlavní téma a mě přepadl strach. Položila jsem noviny na stůl a čekala na to až se v televizi objeví moderátoři. Náhle se v televizi objevilo studio, moderátoři se představili a já netrpělivě čekala.

Ne, tohle prostě nemůže být pravda. Tohle není prostě možné, pomyslela jsem si.

Opřela jsem se o opěradlo gauče a dala nohy nahoru. Pečlivě jsem poslouchala každé slovo, které moderátorka vypustila z úst.

"Včera kolem druhé hodiny odpoledne létal nad Berlínem zvláštní letoun. V domnění, že budou obyvatelé Berlina v nebezpečí na místo dorazili i německé stíhačky. Ty se s objektem snažili domluvit, ale odezva žádná nebyla a poté začal objekt ihned útočit. Více už Vám řekne Silve Ulme."

Najednou se tam objevila jiná žena a začala líčit co se stalo. Procházela se zrovna po ulici a ukazovala na oblohu.

"Včera v odpoledních hodinách se zde střílelo. Objekt začal útočit hned poté co dorazily naše stíhačky. Ty se s neznámým letounem snažili domluvit, ale marně. Nakonec zaútočili v sebeobraně. Celou dobu to natáčel na svůj mobil místní občan a tak se na ty záběry podívejte."

Ve vteřině se tam ukázalo video, který někdo natočil a viděla jsem v něm, jak proletěly stíhačky oblohou. To letadlo manévrovalo před nimi, snažilo se uniknout a těch pět stíhaček do něj v salvě střílelo. V tu chvíli mi začalo rychleji bít srdce a přestala jsem dýchat. Nebylo pochyb o tom, že je to to stejné letadlo co jsem viděla v lese, jenže ve větším měřítku! Tohle byl opravdu obří letoun. Najednou ten letoun zamanévroval, v rychlosti se ve vzduchu otočil a zasypal stíhačky kulkama. Tři stíhačky najednou spadly k zemi, ale ty další dvě se snažily udržet pozici a sundat ten letoun na zem. To se jim ale nepovedlo. Zbylé stíhačky padly k zemi o pár vteřin později. V tu chvíli video skončilo.

"K útoku se ale ještě nikdo nepřihlásil, zatím jsme vyloučili USA, Rusko a i zbylé státy. Je ale pravděpodobné, že za tím stojí teroristé. Ten den zemřelo pět lidí a deset jich je zraněno. Teď se podívejte na to, co řekl prezident na celý incident."

Náhle byl záběr na našeho prezidenta. Ten začal ihned s řečí: "Milý spoluobčané, chtěl bych jen říct a ujistit Vás, že máme vše pod kontrolou. Zachovejte proto klid. Hned na zítra je projednáno sezení a o této věci budeme jednat." Moderátorka nakonec řekla, že pro nás získá další informace a potom byl konec.

Kousla jsem se do rtu. Jsou tu dvě možnosti. Buď to nemá s Damienem vůbec nic společného a v letounu byl někdo úplně jiný, nebo v tom má také prsty. Kdo byl vlastně doopravdy, co tady k sakru dělal a kdo na ně střílel? Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale nechtěla jsem už nikoho potkat a hlavně ne rodiče. Vypla jsem televizi, vydala se do pokoje a zalezla si dovnitř. Chvilku jsem tam stála a nemohla uvěřit tomu co jsem viděla. Nakonec jsem se rozhodla, že si pustím na notebooku film a zkusím na to nemyslet. Nechápu, že já mám takovou smůlu. Nebudu mít obchod, seznámila jsem se s kdoví kým a moje budoucnost je na hraně. Fakt skvěle, Kim. Tleskám ti.

Povzdechla jsem si a zapnula youtube. Ťukala jsem nervózně prsty do noťasu a přemýšlela co napíšu. Potom jsem tam bezmyšlenkovitě napsala - Útok na stíhačky. Nevěřila jsem, že to udělám, ale musela jsem. Nevím proč, ale přišlo mi, že to musím vidět znovu, abych tomu doopravdy věřila a ani by jste nevěřili kolik tam těch videí bylo! Zapla jsem náhodně první co mi přišlo pod ruku a podívala se na to.
Uběhlo pár vteřin a na obrazovce se objevil znovu ten letoun. Teď to bylo ale nějaké jiné. Ten letoun tam prostě jen letěl, pomalu, polehoučku se vznášel nad Berlinem a nic se nedělo. Najednou se tam ale objevilo těch pět stíhaček a začaly okolo letounu poletovat.

A najednou na ten letoun zaútočily! Nevěřícně jsem se dívala na to co už jsem jednou viděla. Jak po něm stíhačky pálily, letoun se po pár minutách ve vzduchu otočil a poslal je k zemi! Ať to byl kdokoliv, nezaútočili první! To oni! Nevěděla jsem co si o tom myslet, ale jedno bylo jasné. Pokud to byl opravdu Damien, tak si nezačal.

֎֍֍֍


Rodičům jsem samozřejmě zatím nic neřekla a vše jsem držela v tajnosti. Upřímně jsem nevěděla co dělat, jestli to říct a nebo ne. Na jednu stranu jsem to chtěla někomu povědět, ale vždy mě něco zastavilo. Nebyl to strach, byl to takový divný pocit a čím víc jsem nad tím uvažovala, tím víc mi dny utíkaly. Letoun se od té doby nikde neobjevil a tak jsem si říkala, že toho určitě nechali. Navíc už to bylo docela dlouho od toho incidentu v lese a tak už jsem si nedělala obavy, že bych z toho měla nějaký problémy.

Povzdechla jsem si a potopila si hlavu ve vaně. Už jsem se tady rozvalovala asi dvě hodiny a furt jsem nebyla schopná vylézt. Zasekla jsem se prostě v koupelně, zírala do zdi a úplně vypnula. Nakonec jsem se rozhodla, že vylezu a tak jsem o pár minut později nakráčela do svého pokoje, strčila jsem fén do elektřiny a sedla si na postel. Vyfénovala jsem si vlasy, ještě je naposled rozčesala a pak to vše uklidila. Sundala jsem ručník a převlékla se do noční košile. Bylo už pozdě a zítra jdu do práce. Když jsem ale procházela okolo stolku až teď jsem si všimla lístečku na stolečku. Přišla jsem k němu a vzala ho do ruky.

Jsem venku v altánu. Damien.


O můj bože!

Ruce se mi najednou začaly úplně klepat, byla jsem přikována k zemi a na zádech mi přejel mráz. To nemůže být pravda! Jak mě k sakru našel? Co tady chce? Možná je to past a jdou si pro mě. Lísteček jsem hodila do koše a sedla si na postel, rozhodnutá, že nikam nejdu. Alespoň chvilku jsem potřebovala na rozmyšlení, přece nemůžu jít jen tak na zahradu, ne? Nakonec jsem se zvedla a došla ke zdi. Vykoukla jsem nenápadně škvírkou přes závěs a podívala se na místo kde máme altán. Tam stála nějaká postava.

"Do háje!" zaklela jsem potichu.

Nebylo pochyb že je to on. Poznala jsem ho hned. Co tady ale k sakru dělá? Proč tady je? Chce mě jenom vidět a nebo mě jde umlčet, abych o něm nemohla nic říct? Sakra, sakra! A co teď? Zůstat doma a nebo jít? Začala jsem náhle jednat. V rychlosti jsem se převlékla do oblečení na ven a s myšlenkama, že se ženu do pěknýho maléru, jsem vyběhla po pár minutách na zahradu.

Je to jasné. Nejsem normální!

Šla jsem pomalu k altánu a musela se zhluboka nadechnout. Odtud jsem totiž vůbec neviděla jestli tam je ještě s někým. Co když je to opravdu past? Co když je tohle vše od něj plánovaný? Nadechla jsem se a s hlavou nahoře vešla do altánu. Nebyla zima, bylo příjemně teplo, měsíc osvětloval zahradu a já ho potom uviděla jak stojí u vchodu. Byl zády opřený o trám, ruce měl v kapsách a díval se na mě. Najednou jako kdyby ze mě ten strach opadl a já nechápala čím to může být.

Znovu jsem se nadechla: "Ahoj."

"Ahoj," řekl a najednou bylo ticho. Bylo mi to hloupé a tak jsem zapřemýšlela. Musím nějak začít s konverzací. Mysli, Kim!

"Vidím, že jsi v pořádku," řekla jsem tiše, "posádka tě našla?"

Usmál se: "Ano, ihned po tom co jsi odešla."

Přikývla jsem: "To je dobře."

Opřela jsem se také o altán a čekala na to jestli promluví. Měla jsem najednou spoustu otázek, ale v tuhle chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Vůbec jsem netušila, že se objeví. Chtěla jsem se ho tak moc zeptat, ale nemohla jsem. Bylo mi hloupé se ho na něco ptát.

"Dnes ti ta ukecanost nějak chybí," usmál se.

"Proč jsi tady?" vypadlo ze mě najednou. Damien ale nevypadal, že by ho ta otázka nějak dostala a zdál se klidný.

"Jsem tu proto abych splnil to, co jsem slíbil."

A je to tady.

Je to jasné, jsem v háji!

"Cože?" řekla jsem a snažila se znít silně. Napadlo mě, že bych mohla vzít nohy na ramena a zdrhat. Snažila jsem se uklidnit a zbytečně neplašit.

"V tom lese. Řekl jsem, že bych tě vzal domů, ale v tu chvíli mi to neletělo, takže jsem zde, abych tě vzal na menší letovou projížďku a já vždy dodržím své slovo," odmlčel se, "tedy jestli chceš."

Najednou jsem si připadala hloupě a nevím proč, ale začala jsem mu věřit. Věděla jsem, že se ženu asi do obrovského problému, ale místo strachu jsem měla teď obavy, že kdybych to nepřijmula a odešla, že bych ho ztratila. Usmála jsem se.

"Omlouvám se, já jen..." nadechla jsem se a pak jsem přikývla, "jistě, jen fakt malou, zítra jdu do práce."

"Jak si přejete, madam," usmál se.

Damien se zařadil vedle mě a šli jsme pomalu někam na konec zahrady. Najednou jsme se zastavili a já zírala na prázdný konec zahrady. Nevím co v tu chvíli Damien udělal, ale přede mnou se objevila taková divná věc. Vypadalo to jako auto, ale bylo to bez kol a malinké. Nevím jak to dovedli vytvořit, ale musí být úžasný to řídit.

"Páni," vydechla jsem, "co to je?"

Damien mě dovedl na druhou stranu, ladně otevřel dveře, které se samozřejmě zvedaly nahoru nějak podobně jako u Lamborghini a nabídl mi ruku. Vklouzla jsem dovnitř, Damien za mnou dveře zavřel a za okamžik seděl vedle mě. Nikdy jsem tady podobnou věc neviděla a určitě to byla nějaká tajná věc.


"Tohle je náš nejnovější model. Zrovna ho pár dní testujeme."

Podívala jsem se na něj vyděšeně, ale s humorem: "Děláš si srandu? Co když se to někde rozbije?"

Udělal na mě srandovní obličej a zavřel dveře.

Pak se zasmál: "Dělám si srandu. Věř mi. Se mnou jsi v bezpečí."

"Jsi mě uklidnil, moc ti děkuju," zazubila jsem se na něj.

Auto bylo pro dvě osoby, zevnitř byl kožený černomodrý interiér a vypadalo to skvěle. Náhle jsem se zděsila! Nemělo to vůbec volant, či pedály, nebo řídítka a už vůbec tlačítko na to, abyste si otevřeli okénko. To jste hledali marně. Před ním byly na desce podsvětlené čudlíky a dotykový, pěkně barevný displej. Něco tam naťukal a pak jsme se vznesli do výšky. Byla jsem nejdřív vyděšená, ale strach nakonec ustoupil a převládlo natěšení. Bylo to úžasné a monstrózní dohromady.

"Jak jsi se měla?"

"Dobře a ty?"

"Šlo to, ale hodně práce. Je to teď docela šílený." zazubil se na mě.

"Jo to chápu," usmála jsem se, "mám to podobně."

Bylo mezi námi chvíli ticho, tak jsem se podívala ven a na minutku se zahleděla na tu krásu venku.

"Chtěl bych ti říct pravdu, Kim," řekl najednou Damien, "kdo jsem a co tady dělám."

Odtáhla jsem se od okna a koukla se zpátky na něj. Byla jsem na to připravena, věděla jsem že ano a opravdu jsem se těšila na to, až se mi svěří. Přikývla jsem jako že chápu a dala jsem mu tím najevo, že může mluvit. Myslela jsem si, že je nějaký tajný agent, nebo něco podobného a byla jsem zvědavá jestli jsem se trefila.

"Chci jen aby jsi to věděla jako první ode mě, nechci aby jsi se to dozvěděla náhodou a potom na mě byla naštvaná. Jen to pro mě není zrovna nejsnažší a chci, aby jsi věděla, že máš na výběr. Pokud se ti to, to co řeknu, nebude líbit, tak tě vysadím doma a prostě už se v životě neuvidíme."

Řekl mi to takovým stylem, že jsem dostala strach. Byla jsem na to ale zvědavá.

"Tak povídej."

Chvilku bylo ticho, ale potom se nadechl: "Nejsem odtuď. Nejsem z téhle planety, Kim."

Prostě to vyslovil. Nejprve jsem asi nechápala význam těchto slov, ale pořád jsem si je přehrávala v hlavě. Ty dvě věty se mi prostě jen rozprchly okolo hlavy a jejich význam mi naprosto unikl, nebo jsem si to spíš nechtěla připustit. Podívala jsem se z okna a ani jsem se nehla. Ale potom mi to prostě došlo. Po těch pár vteřinách mi to došlo! Nemohla jsem tomu prostě uvěřit. To prostě nemůže být pravda!
To je šílené!

"Cože?" řekla jsem.

On je mimozemšťan?

Čekala jsem že se začne smát a řekne, že to byl vtip, ale nic takového neudělal. Navíc je to jasné! Agent, voják a ani ředitel to není.

K sakru!

Nadechla jsem se a podívala se znovu z okýnka vedle sebe. A co teď? Co mu mám na to říct a co bych měla dělat? Navíc jsem se sama sobě divila. Normální člověk by raději utekl a to hodně daleko.
další díl ->
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dennisvet dennisvet | E-mail | Web | 23. prosince 2016 v 22:11 | Reagovat

Ahoj!

Tvůj blog se mi moc líbí, našla jsem odkaz k Tobě na jedné stránce. Všimla jsem si, že blog máš nedávno založený jako já a ocenila bych rady od Tebe =).

Budu moc ráda, když se mi ozveš (email nebo na blog) a přeju hezké vánoční svátky! =)

Niana (dennisvet)
www.dennisvet.blog.cz

P.S.: hodil by se Ti sem kontakt na tebe =D...

2 dennisvet dennisvet | E-mail | Web | 24. prosince 2016 v 10:47 | Reagovat

Ahoj, promiň že zase píšu, ale nemohli by jsme se na nějakém tom spřátelení domluvit přes email? Nemám totiž fb =D.
Budu ráda za odezvu :)
Veselé Vánoce!
Niana
www.dennisvet.blog.cz

3 ┼Raven Sammael Renkse┼ ┼Raven Sammael Renkse┼ | Web | 25. prosince 2016 v 3:00 | Reagovat

nádherné

4 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 25. prosince 2016 v 10:10 | Reagovat

[2]: V pořádku. Jistě není problém :-) :-D

[3]: Děkuju :-)

5 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 28. prosince 2016 v 20:41 | Reagovat

Hej ty, počuj akóóóó... Také to tajomno, nevysvetlené záležitosi a súvislosti, to je soľou dobrého príbehu! Ale perse vitu perkelle paska! Nepreháňaš to ty už tak trošku? Čo to tá babička spravila? A čo videla? Aaaa! Ja z teba zošediviem! A to je ešte len druhá kapitola... :D

*** o 5 minút neskôr ***
DAMIEEEEEEEEEN !!!!!!! Óóóó !!! On sa vrátil! Krucipísek. Po otázke prečo prišiel, by som sa ja osobne spýtala AKO ju našiel. Bŕŕŕŕ. Lezie mi z toho po chrbte husina! Stalker! Ok, pripúšťam že v tú chvíľu, keby som mu čelila face to face, tak by so s najväčšou pravdepodobnosťou ani nevedela, ako sa volám a teda mi mi to určite poriadne nemyslelo... A teda jej fakticky nemôžem tú naivitu, že šla za ním, vyčítať. A že vzala to vznášadlo tak s pokojom. hm. Beriem to tak, že bola v šoku a nezamýšľala sa nad triviálnosťami. Verím, že Damienova prítomnosť vyplňovala všetku jej mozgovú kapacitu takže jej to nemôžem vyčítať.
"Nejsem odtuď. Nejsem z téhle planety, Kim." Oh! To je také klišé! To už som počula toľko krát a príde mi to také smiešne! Ale u teba nie. Pri tebe som sa začala na obrazovku culiť ako debilko na svoj odraz v zrkadle a dobre že som sa neroztopila! Oujeeee! Môj Damien! Ja ho zbožňujem! Definitívne si ho píšem na list obľúbených blogových hrdinov. Môj mimoň! He he :D Nechceš založiť jeho fanklub? Spraviť nejakú placku že TEAM DAMIEN a ja by som si ju aby som si ju mohla capnúť do záhlavia? Lebo mi z neho fakticky ečie slina. Oh... To som zvedavá, čo z neho vypadne! Prečo tu vážne je a čo má s Kim v pláne! :)
Opät apelujem na odporne useknutý konec! Si tisíckrát horšia ako televízna reklama! To nie je správne, useknúť to v tom najlepšom! :(

Poznámka: ((ak si dobre pamätám, chcela si aby smi to povedali čo sa nám páči a čo zmeniť že? no tak sa určite nebudeš hnevať ak ťa upozrním na:))
"Vidím, že jsi v pořádku," řekla jsem tiše, "posádka tě NAŠLA?"
Usmál se: "Hned po tom co jsi odešla mě NAŠLI."
zbytočná duplikácia. kľudne to u Damiena vynechaj. ;) a prepáč mi moje puntičkárenie, to ja tak vždy. márne si totiž myslím, že to niekto raz na oplátku spraví aj mne: a pomôže mi tak zlepšiť na takú úroveň, o akej potajme v noci snívam. tak sa neboj a kľudne mi také postrehy úplnych prkotín vráť!
""Jsem tu proto abych splnil to ČIARKA co jsem slíbil."
"Navíc je to jasné!MEDZERAAgent, voják a ani ředitel to není."
na to, že si to mala u betareadera tam je fakticky dosť drobností. he he :D sa mi ich nechcelo vypisovať všetky, sústredila som sa na príbeh...

Poznámka pod čiarou: Heeej! Konečne tu je niekto, kto nepíše jednohuby na jeden náchych ale siahodlné slohy ktoré chytia čitateľa do siete a transportujú ho v čase a mieste! Toto sa mi páči! Len tak ďalej! Nemôžem sa toho nabažiť <3

6 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 29. prosince 2016 v 19:50 | Reagovat

[5]: No páni! :-D Nevím co na to říct. Myslela jsem, že to blbost, ale jsem fakticky ráda, že to čteš a že se ti to líbí :-)
Popravdě jsem to u korektorky ani neměla, sama jsem si to opravila, nastudovala češtinu a snažila se :-D. Sice jsem jí to posílala, ale stále mi to neposlala zpět opravený a dál jsem čekat nechtěla. :-)
Poznámka: Ještě jednou moc děkuju! Baví mě to rozvíjet, dávat si záležet na detailech a sama se divím, že jsem to byla schopna napsat právě já. :-D

7 Tesa Tesa | E-mail | Web | 30. prosince 2016 v 22:02 | Reagovat

Zase top kapitola ^^ Takže, obchodík nebude. Celkom som sa naň tešila :( Ale nevadí, Damien to vynahradil. Nie vážne, on je... ah. Nechcem sa nad ním teraz rozplývať, to až nabudúce :D Keďže som si prečítala prológ, nejak som vedela, že bude mimozemšťan a som rada, že sa to už začalo riešiť, lebo ma to celé fakt zaujíma :D Idem ďalej, som zvedavá ^^

8 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 31. prosince 2016 v 9:48 | Reagovat

[7]: Znovu děkuji za odpověď :D Ano, nechtěla jsem to hned v prologu říkat, ale takhle alespoň víte co čekat. Dál toho samozřejmě bude ještě spousta, co nevíte, ale to necháme na další kapitolky :D
Damien je kapitola sama o sobě. Mě strašně bavilo psát ty části o něm, šlo mi to jako po másle a je to fešák :-P  :-D Jaké štěstí, že já mám doma takového jednoho "Damiena" :D.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama