Liliana - 2. kapitola

6. ledna 2017 v 12:46 | Cherry Blossom |  Liliana - kapitoly

Gabriel

Stál jsem na náměstí Svornornosti v Českém Krumlově a kochal se pohledem na to, co jsem stihl za tu dobu vytvořit.Všude okolo mě bylo spousta mých podddaných, vypadajíc jako ty nejhorší noční můry z mysli a ze snů. Nikdo si na mě za celou dobu netroufl, když se jednalo o boj na blízko, či na dálku a to samozřejmě nepočítám některé, kteří to ještě nevěděli. Chtěl jsem si zde vybudovat respekt, mít neomezenou armádu a velit jim. Chtěl jsem jim ukázat, že už tady nejsou páni oni, ale já a dařilo se mi to.



Do té doby než jsem ji znovu zahlédl. Vím jen, že kdekoliv jsem byl, našla si mě a nikdo, ani já ji nemohl zastavit. Pohlédl jsem za kašnu a koukal na to jak jde rychlým krokem ke mně a cestu si prosekává svým ostrým mečem. Hlavy mých poddaných padaly na zem jako švestky, tančila okolo nich tak neuvěřitelně ladně, že jsem málem přestal dýchat a nikdo ji nedokázal ani pocuchat vlasy. Nemohl jsem přijít na to jak se jmenuje a kam ji zařadit, ale byla mi povědomá. Jako kdybych ji někde už spatřil, jako kdybych ji někdy předtím už zahlédl a já nevěděl proč. Děsila mě vždy když jsem ji potkal a i když jsem ji neviděl do tváře, moc dobře jsem věděl, že pokud ji nezabiji já jako první, smlsne si na mě jako na desertu.

Přišla až ke mně, kápi na hlavě a na tváři obmotanou černou látku, abych ji neviděl do obličeje a to se znakem lebky. Oči měla nádherně hnědé, kousek měděných vlasů ji koukal zpod kápě a dívala se na mě vražedným pohledem.

"Ahoj." začal jsem rozhovor a usmál se na ni. Na každou ženu to působilo, každá žena po které jsem kdy vyjel byla do dalšího dne má a to bez vyjímky. Věděl jsem jak zapůsobit, jak ji dostat na kolena, aby žadonila a později křičela mé jméno.

Dala hlavu na stranu a věděl jsem, že se za šátkem pousmála: "Nezkoušej nic takového na mě, Gabrieli. Ty víš, že to na mě neplatí. Jediné pro co si jdu je pomsta."

Jak jsem mohl být tak bláhový a čekat, že na to skočí a že ona bude ta další, kterou mým šarmem okouzlím? Měla vůbec nějaké city? Měla nějaký potřeby, chtíč, či sexuální představy? Nebo byla tak necitlivá, bez špetky lidskosti stejně jako já a jediné po čem jsem toužil bylo si to parádně užít?

"Nemusíš volit pomstu. Vymysleme to jinak." řekl jsem ji.

"Jak jinak?" zeptala se a obkroužila mě jako nějakou oběť. Vypadala jako šelma, čekající na to až zaútočí a odrovná mě. Věděla co dělá, tušila jak se asi cítím a přesně věděla, jak si každého podmanit. Včetně mě.

"Nevím. Spolupráce."

Ozval se její hrdelní smích a zadívala se na mě: "Nebuď blbej, Gabrieli. Nehodlám s tebou jakkoliv vyjednávat."

Byl jsem v háji, protože pozvedla svůj meč a zaútočila. Odrážel jsem její útoky a snažil se ji porazit, ale byla silná. Byla tak neskutečně silná, že to se mnou náhle ukončila. Padl sem na tvrdou zem a ucítil jak mnou projela ostrá bolest. Život je na hovno.

Vzbudil jsem se a ihned jsem se prohlédl, abych zjistil, že jsem v pořádku. Zvedl jsem se do sedu, popadal jsem dech a byl jsem úplně zpocený. Otřel jsem si pot z čela a vylezl z postele. Vždy když jsem šel spát, zdál se mi tento sen. Průběh byl vždy stejný a děsil mě pocit, že jsem opravdu v Českém Krumlově a tohle může ukončit celý můj život.

Kurva!

Snažil jsem se vždy myslet na to, že to byl jen sen, že na Zemi neexistuje nikdo takhle silný, ale teď silně pochybuji.

Tento sen se mi zdá už nějakých 7 měsíců a vždy skončí stejně.

Došel jsem k oknu a zahleděl se ven do brzkého rána. Výhled jsem měl krásný a tak jsem se posadil na židli. Nalil jsem si do sklenky pití, loknul si a položil ho zpět na stůl. Chvíli jsem tam posedával, přemýšlel nad sebou samým a rozhodl se, že pokud je to pravda, náležitě si to ještě užiji. Zvedl jsem se, oblékl, okolo pasu jsem si utáhl opasek s pochvou na můj meč, posbíral si zbytek mých věcí a vyšel ven.

Demitry byl ihned po mém boku jako věrný přítel a následoval mě. Nenařizoval jsem jim to, oni mě poslouchali sami, ale nebudu lhát, kdybych jim něco nařídil, okamžitě by to šli splnit. Zbytek zůstal v domě a tím, že jsem mohl vyvolat ze země každou mrtvou bytost, byla má armáda skoro už nekonečná.

Vyšel jsem z domu, vydal se k mému autu, které jsem samozřejmě ukradl a vytunil podle svého a nasedl do něj. Demitry byl ihned vedle mě a já vyjel. Než jsem ale stačil dostat z náměstí, obklíčilo nás nespočet vojáků, nad hlavou mi létaly helikoptéry a další zrádné mašiny.

"Bude sranda." zasmál jsem se a auto zaparkoval vedle tanku T14, který patřil prý mezi ty nejlepší. Vylezl jsem z auta a to právě včas, když ho vyhodili do povětří. Zavlálo to jen mým oblečením a moje vlasy se mírně pocuchaly.

Všichni namířili na mě a zepředu vyšlo pár lidí se zbraní v ruce.

"Stůjte! Položte zbraň a dejte ruce nahoru!" ozvalo se zepředu. Zahleděl jsem se na muže, který byl o pár centimetrů vyšší než já, měl španělský přízvuk a v jeho očích jsem uviděl, že se nerad vzdává. Přišel trošku blíž a poručil mi to udělat znovu. Ruku jsem položil na svůj meč a poté rozhodil ruce.

"Proč bych to měl udělat?" zvolal jsem.

Stiskl zbraň o mnohem více: "Jinak budeme střílet."

Bylo tady ticho jako po pěšině. Všichni stáli nehnutě jako přikovaní, nikdo a to včetně mé armády ani nemrkl a jen jsme nečině čekali co se bude dál dít. Nebyl jsem ten co by se vzdával a jen tak utekl z boje. Byl jsem ten kdo to povětšinou rozpoutával, ten kdo dělal problémy a miloval jsem to. Tak zatraceně jsem to zbožňoval.

"Jak se jmenuješ?" optal jsem se ho s úsměvem a položil hlavu bokem. Nejdřív na mě udiveně zíral, ale poté odpověděl: "Martin."

"Tak hele Martine," povzdychl jsem si a ukázal okolo, "pokud odtud zmizíte do dvou minut, slibuju, že budu hodný a nikomu se nic nestane. Nechám vás odejít a dám vám dostatek času na to, abyste si zachránili kůži. Pokud ne, zanedlouho budete v mojí armádě a poslouchat mé rozkazy. Tak co? Čas běží."

Samozřejmě jsem to myslel ironicky. Nikdy v životě jsem nenechal odejít toho kdo mi stál v cestě, vyhrožoval mi a dával mi své podmínky. Byl jsem ale zvědavý jestli se stáhnou a nebo budou bojovat.

"Pane! Složte zbraň a poté se můžeme na něčem domluvit."

Odfrkl jsem si: "Vy tu nejste od toho, abyste mi dávali na vybranou."

"Palte!" ozvalo se náhle.

Byl to totální chaos, ale již dopředu jsem věděl, že to vyhraju a tak jsem si v tom liboval. Tyto lidé mi v životě nemohli a nemohou poroučet. Nikdy v životě mě nemohli zkrotit, nikdy by se jim nepovedlo mě zabít a to ani zranit. Byl jsem na sebe hrdý. To co jsem zdědil od otce byly jen čáry, které jsem používal minimálně. To co mě bavilo byl boj zblízka. Bavilo mě hledat stále protivníka, který by mi jednoho dne mohl alespoň trošku konkurovat, ale na druhou stranu mě to čím dál víc unavovalo.

Už od malička jsem byl hajzl, provokoval jsem ostatní a vyzýval je na souboj. Kolikrát jsem dostal pořádně do huby, kolikrát mě zbili větší kluci a to proto, že jsem byl slabý. Nikdy takový už nebudu. Léta těžké dřiny v boji, ve válkách a život v Levothen ze mě udělali neporazitelného.

Byl náhle konec. Stál jsem na náměstí, v ruce jsem třímal meč s kterým jsem porazil muže se zbraněmi. Tanky stáli na svých místech a z jejich kanónu už nedokáže nikdo vystřelit ani hovno. Letadla, helikoptéry a další nadpozemní "extra" stroje se teď v tuhle chvíli váleli kdo ví kde, roztroušené po českokrumlovském kraji.

Byl čas na to zvednout krovky a povolat další mou armádu.

Liliana


"Jsi šílená!" vypadlo z mé kamarádky, když jsem rozpohybovala náš vypůjčenej autobus a vydala se na hlavní silnici. Neříkám, auto by bylo asi lepší, ale autobusem je to o hodně lepší sranda přejíždět ty nebohý zombíky. Ze začátku jsem je chtěla objíždět, abych si zbytečně neušpinila okno, ale na silnici jich bylo tolik, že už jsem je brala jako terč.

"Patnáct!" zajásala Karol, když jsem přejela dalšího. Jeho mozek se rozprskl o sklo a já zapnula stěrače na maximum. Na to, že to byli zombíci, měli docela dost krve a tím pádem to vypadalo, jako kdybych si nalila barvu na přední sklo. Víceméně to bylo docela nechutné.

Jela jsem jak nejvíc mohla, pedál jsem měla sešláplý skoro až na zemi a bylo mi to málo. Jely jsme nejdřív k nám, tam vyměníme autobus za mé auto a dojedeme ke Karol domů kde vyzvedneme její rodinu. Vjížděli jsme zrovna do Českých Budějovic, po cestě jsem sundala další zombie příšery a poté zastavila u vchodu do našeho domu. Karol vystoupila se mnou a chvátaly jsme co nejvíc to šlo, abychom byly co nejdříve u našich. Doufala jsem, že se ukryli a že jsou v pořádku, ale měla jsem obavy. Co bych bez nich na tom světě dělala?

Vběhla jsem domů a zavolala na ně, aby mě slyšeli, ale nikdo se nehlásil. Hledala jsem je po celém domě, ale nikoho jsem nenašla.

"Lil?" zvolala náhle kamarádka a já za ní ve spěchu doběhla. Zastavila jsem se okamžitě vedle ní ve dveřích a nemohla uvěřit svým očím.

Moje rodina byla mrtvá!

Poklekla jsem vedle nich a neudržela slzy. Karol mě konejšivě chytila za ramena a já byla tak strašně ráda, že tu byla se mnou. Nikdy už neuvidím moji mamku a už nikdy nespatřím tátův úsměv. Nikdy už nebude tak jak to bylo a to jen kvůli tomuhle! Ty zombie příšery mi zabily rodinu a budu jezdit po silnich klidně celý můj život, abych jejich smrt pomstila. Každý den budu chodit do ulic a zabiju každou příšeru, kterou uvidím. Každá z nich bude pykat za to co udělala a udělám vše proto, abych je všechny z tohohle světa dostala. Netuším kde se tady všechny vzaly, ale určitě to nebude jen tak a já zjistím co za tím vězí. A až to zjistím, vše tohle skončí.

"Nenávidím je." zašeptala jsem a zvedla se. Otřela jsem si slzy a Karol mě objala. Uklidňovala mě, že to bude v pořádku, plakala tu se mnou a zatvrdila jsem se, že ji nikdo nedostane. Jen přes mou mrtvolu.

Došla jsem do pokoje a vzala si mé klíčky od auta ze stolu. Rychlým krokem jsem došla do obýváku, abych sundala náš rodinný meč, který jsem dostala od mé babičky. Nenechte se ale zlákat, žádné královské prapředky, nebo nějaké bojovníky v rodině nemáme. Tento meč dostal totiž můj praprapraděda za to, že kdysi pomohl královské rodině, aby se u něj skryla a tím je zachránil. Tím si můj děd zasloužil obdiv a jako dar mu dala královna tento meč.

Přejela jsem po čepeli, okolo pasu jsem si zapnula kožený pás a meč do něj vložila. Nikdy jsem s ním nikoho nezabila, nikdy jsem nebyla ani na hodinách, ale sžírala mě pomsta. Těla rodiny jsem přikryla dekou a potom jsme vyšly s Karol ven. Rozhlédla jsem se a zašla do garáže. Pohladila jsem mé nádherné auto a v myšlence poděkovala mému otci za to jaký skvělý dárek mi dal.

"Teď už je řidičák k hovnu." ulevila jsem si, nasedla do auta a nastartovala.

Vyjely jsme a rozhodly se, že se pojedeme podívat ještě za rodinou Karol. Po cestě jsem přemýšlela nad tím, jak se to takhle mohlo posrat a co všechno se tím změnilo. Má rodina je mrtvá, mí přátelé nejspíš taky a nikdy nedodělám školu. Nenajdu si práci a taky nebudu mít asi nikdy rodinu pokud to takhle půjde dál a nikdy neoslavím mé osmnácté narozeniny.

Život je na hovno.

Dojely jsme po chvíli na místo, abychom zjistily, že je na tom Karol ještě dobře. Její mamka přežila a tak jsme se domluvily, že pojedeme někam na lepší místo. Stála jsem venku na ulici, čekala na to až se zbalí a vezmou si to nejnutnější a já hlídala okolí. Za okamžik se vrátily a já se na obě zahleděla. Věděla jsem jak bude Karol vypadat až bude starší, protože to je jako kdyby své mamce z oka vypadla. Obě byly blond, měly modré oči, vyšší postavu a obě byly nádherné. Karol bylo osmnáct, ale na to, že měla už řidičák, byla stále posraná na to, aby řídila.

Navíc já nebyla ten tip co by půjčil cizímu člověku svého bavoráka. Jasně, byla to má kamarádka, byla to má nejlepší přítelkyně, ale také jsem byla docela sobecká.


Zastavily jsme se na náměstí v Českých Budějovicích a vystoupila jsem z auta. Rozhlédla jsem se, abych zjistila jestli tu někdo je, ale nikoho jsem neviděla. Vložila jsem klíčky do kapsy, Karol s Ammandou šly vedle mě a já se stále rozhlížela, abych našla alespoň náznak lidské rasy.

Náhle jsem zpozorovala, jak se otevřely dveře a ven vyšli dva chlapci v mém věku. Jednoho jsem ihned poznala a to i kdybych měla zavázané oči.

Tommy!

Došli jsme k sobě a šli se ihned ukrýt. Po cestě jsme se samozřejmě pozdravili a potom jsme vpadli do domu.

Bylo tu tak třicet lidí, většina byla vyděšených, někteří plakali, ale jiní se bavili.

"Kdo to je?" zvolal vyšší chlapec, který právě scházel schody. Byl svalnatý, měl u pasu pistol a nevěřícně se na mě díval.

"To je Lil a Karol s její mamkou, Johane. Je to v pohodě, všechny znám."

Kývl a přišel k nám: "Myslel jsem tu holku. Má u pasu meč jako ten zmrd. Neděláš pro něj, že ne?"

Ta otázka byla na mě.

"Já?" řekla jsem naštvaně, "jsem Liliana a vůbec netuším o čem to tady mluvíš, Johane. Přišla jsem o svou rodinu, když je napadli zombie příšery. Jde mi o pomstu a věř mi, že zabiju každou tuhle zrůdu, abych měla radost."

"Ty?" zasmál se, "dovol abych ti usnadnil práci. Vůbec nemusíš ztrácet čas. Ty příšery zabít nejdou a půjdeš rovnou na smrt, pokud půjdeš po jejich hlavním vůdci."

Postavila jsem se před něj: "Jakej jejich hlavní vůdce? On je někdo vede?"

Tohle mě zajímalo. On to má někdo na svědomí? Někdo komu můžu přiřadit jméno a skoncovat s ním?

Tommy promluvil místo něj: " Jo. Vede je nějakej chlap a ty zombie taky nejdou lehce sejmout. Takže jediný východisko je, že musíme zabít toho jejich velitele, či co to je za hajzla, ale na toho nemá nikdo, jak jsem už slyšel."

"Přece musí bejt nějakej způsob jak to skončit!" řekla jsem.

Náhle ze zhora vyběhla dívka, seskákala schodiště po dvou a u nás se zastavila: "Je tady! Je na náměstí!"
- - -
Tak se konečně dočkáte i Gabriela. Bude to docela mazec, tak se máte na co těšit :)
Samozřejmě komentáře a To se mi líbí potěší :)
Cherry

Další kapitola ->

(vyjde 5.2.2017)
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Tesa Tesa | E-mail | Web | 7. ledna 2017 v 15:03 | Reagovat

Wow, ako sa to skomplikovalo! Takže ich niekto vedie? A ona ho porazí? Musí!! A ten sen na začiatku bol vážne super, aj keď som bola najprv zmätená, že čo sa deje, ale už chápem ^^ A Lil je vážne super postava, ako jazdila v tom autobuse :3 Aj ja by som si to rada vyskúšala... len tak ísť a prechádzať cez čo najviac zombiekov :D  A keďže má ten meč... je ona to dievča z toho sna? Aaaah. Toto je vážne vzrušujúci príbeh.

2 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 7. ledna 2017 v 21:41 | Reagovat

[1]: Jé moc děkuju :-D. Jojo, je to ona, ale víc prozrazovat nebudu :)

3 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 10. ledna 2017 v 12:23 | Reagovat

Takže prorokujem že ten meč asi nebude taký obyčajný ako by si jeden myslel. Či? Keď z predchodzej kapitoly vieme, že dokáže nahnať do gatí aj Gabrielovy xD Muhahah. Inak mi je veľmi ľúto jej rodiny. To je fakt smutné, že si ich nechala povraždiť - aj ekď, keby že nie, nemala by dôvod sa mstiť a svet by tak prišiel o svojho spásonosného hrdinu že? Ničo za niečo no. Každopádne im držím palce! Taký malý ľudský odboj nemá veľa šancí na úspech, podľa mňa, ale som si itá, že ty to vymyslíš tak nejak, aby to dobre dopadlo a ten zmrd prišiel Lillienainým mečom o hlavu pekne krásne fatálnym spôsobom :D

4 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 10. ledna 2017 v 14:54 | Reagovat

[3]: Nee, o meč tady vůbec nejde :-D. Jo je škoda její rodiny, ale já ráda některé postavy posílám do nebe :D, akord tady. Tady jich přijde o život opravdu hodně, ale nechci dělat spoiler :D.
Díky za tvůj komentář. :) Zase mě moc potěšil :)

5 ┼Nemessis mor Morticie ┼ ┼Nemessis mor Morticie ┼ | Web | 10. ledna 2017 v 20:53 | Reagovat

pobavilo :-D

6 C.V.OK. C.V.OK. | E-mail | Web | 11. ledna 2017 v 14:26 | Reagovat

[4]: faktciky? si ažtaká krutá? človeče! nevyzeráš na masového vraha... :D ale fajn, beriem na vedomie. (šťastné konce sú klišé, ale na strane druhej, ešte viac nenávidím, keď mi niekto odkrúhne obľúbeného vedľajšieho hrdinu - takže si ma teba budem dávať setsakra pozor :D)

7 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 11. ledna 2017 v 19:39 | Reagovat

[5]: Děkuju :-D

[6]: Jo :-D Nechci prozrazovat víc, než bych měla, ale budete podle mě překvapení :) Nevím tedy jestli v dobrém, nebo špatném :-D

8 Erin Erin | Web | 16. ledna 2017 v 22:49 | Reagovat

Ahoj! :)
Dopředu tě upozorňuju, že tenhle můj komentář se ti nejspíš nebude moc líbit. Ale neber si to moc zle, zkusím ti sem jenom vypsat nějaké věci, kterých jsem si všimla, a když je zlepšíš, určitě to dodá příběhu šmrnc.  Ale abych nezačala hned „hejtit“, tak musím říct, že nápad je dobrý. Už jenom proto, že hlavní záporák se jmenuje Gabriel a je takový, jaký ho popisuješ. Prostě ten badboy, ze kterého mají všechny holky padnout na zadek. To, že ho jeho otec ‚překopl‘ přes půl vesmíru (co já vím) na jinou planetu, je něco nového.  Zkáza světa, proč ne. Ale to zpracování a myšlenkové pochody trochu pokulhávají a dost to kazí celkový dojem z příběhu. Možná se ti bude zdát, že se v tom moc rýpu, ale nedá se nic dělat.
První věci je čeština sama o sobě. Chápu, že člověku něco uletí, překlepne se, nikdo není dokonalý. Ale word a označování chybných slov dělají zázraky. Včetně čárek a shody přísudku s podmětem.
Bacha na opakování slov jako třeba tady:  ‚VŽDY když jsem šel spát, zdál se mi tento sen. Průběh byl VŽDY stejný...' Čtenář si takových věcí všímá.

Pak je tady věc ohledně přímé řeči.

„Nenávidím je." zašeptala jsem a zvedla se. Takhle to jednoduše není správě. Když na konci věty není vykřičník, nebo otazník, místo tečky se píše čárka. „Nenávidím je,“ zašeptala jsem. Ale tohle je spíš tvoje věc, pokud chceš experimentovat, nikdo ti v tom bránit nemůže.

Věta „Jely jsme nejdřív k nám, tam vyměníme autobus za mé auto a dojedeme ke Karol domů kde vyzvedneme její rodinu.“ Lil pořád neví, jestli její rodina žije a uvažuje o převozu rodiny Karol. Fakt chce dvě rodiny nacpat do auta, když mají autobus? A když už jsem u rodiny. Na to, že nastala zkáza světa a všude se válí mrtvoly, mi přijdou celkem v klidu. Já přijít o rodinu, bylo by mi asi jedno, co se děje a nejspíš by mi nějakou dobu trvalo se vzpamatovat. A když už nemá na vzpamatovávání čas, trochu emocí. A ne, že si jenom popláče, když přijde o všechny blízké. Tak drsná mi Lil ze začátku nepřišla, aby tohle jenom tak přešla.
Zasazení příběhu do českého prostředí… proč? Zmiňuješ Český Krumlov a České Budějovice, pocházíš odtud? (pokud nevadí, že se ptám). Víš, to, že nesedí jména v takovém prostředí, je ještě celkem v pohodě. Spíš mě trochu zarazilo, že mají tank T-14, který česká armáda jednoduše vlastnit nemůže. Ještě ne, pokud se příběh odehrává paralelně s dnešní dobou. (No jo, narazilas na člověka, co hraje WoTko a myslím, že o nákupu tanků od Ruska bychom věděli ze zpráv). Ale o to tolik nejde. Lidi jsou zvědaví, a když jsem viděla název tanku, tak jsem ho hned šla googlit, protože mě to zajímá. A tyhle nesrovnalosti mi jako čtenáři dost vadí. Když chceš tank, fajn. Ale nějakej, který má naše armáda, a ne nejnovější ruskou novinku.
Nakonec ti chci napsat, aby ses nenechal mým komentářem odradit. Mým cílem rozhodně není ti psaní znechutit. Hodně štěstí do dalšího tvoření, určitě budu tvůj blog sledovat a jsem zvědavá na pokračování! :)

9 Cherry Blossom Cherry Blossom | Web | 17. ledna 2017 v 17:09 | Reagovat

[8]: Ahoj :)
Proč by se mi nelíbil? Naopak! Jsem fakt ráda, protože pisatel kolikrát neví v čem chybuje a sice mám korektorku, ale ta má hodně práce s druhým příběhem, takže na tenhle jaksi není kdo by ho opravil :-D.
Jé moc děkuju. :-) Jsem ráda, že se ti námět líbí a snad se bude líbit i nadále :)..
Uznávám, že to pokulhává a upřímně, tento příběh je psaný na rychlo, ale jasně, jako pisatel bych se měla snažit víc :).
První věci je čeština, jak píšeš. Ano, stále se učím a žádný učený z nebe nespadl, a samu mě štve, jak někdy dokážu češtinu potrápit. Myslím, že bych měla tady vložit "příběh", který jsem psala cca před 2 lety a myslím, že bys pochopila, že jsem se hooodně zlepšila. Dřív mi to bylo i vcelku jedno, dnes ne a snažím se chyby nedělat. Někdy to ale nevyjde a proto mám korektorku, která to po mě poté opraví :)).
S tím wordem. Píšu všechny kapitoly v OpenOffice, kde jak jistě víš, se to automaticky opravuje. Jak vidíš, tak asi dost na houby :-D. Nevím kde to "přeinstalovat", aby se to opravovalo fakt dobře a tak tu musí jít na řadu znovu korektorka :-D :).
Souhlasím s tím, že s opakováním slov mám hodně problémy, tak si na to musím dát pozor. :)) Díky :)
Potom je tady věc ohledně přímé řeči. Vím, že se píše v přímé řeči čárka, protože je tam ještě věta vedlejší a ta až končí tečkou. Jenže vysvětli to mému mozku, který donedávna psal právě přímou řeč s tečkou :-D. Díky za upozornění. Občas to fakt ujede, akord když se do toho příběhu vžiju, tak to potom píšu rychle..:) Samozřejmě o experimentování vůbec nejde :)
Ta věc s tím autem. Ano neví, ale Karol má jen otce a matku, tudíž, jak já dobře počítám, se do auta vejdou :).
Ale s tím, že přišla o rodinu, máš pravdu. Chvátala jsem a prostě jsem na tuhle část fakt kašlala. Podívám se na to a přepíšu :)

Ano, pocházím z Českého Krumlova :-D. Za druhé, jména mi sedí. Je to psané do téhle doby a znám plno jmen, kde jsou přezdívky třeba vzaté z angličtiny, např.:
Karol-Karolína,
Tommy-Tomáš,
Jediná Ammanda je cizinka, ale to snad nevadí :D. Měla jsem napsat už na začátku, že to jsou přezdívky, ale myslela jsem si, že to poznáte už z toho začátku. :-D

Hele mě teď docela zarazilo, že je tady nějaký hráč, co hraje Wot, protože já ho před tím, než přišla malá, hrála taky, ale teď už na něj nemám čas :-D. Odtud mám taky nápad na tank "T", ale abych to posunula do naší doby, musela jsem najít nějaký nový. Celý příběh je sice v Čechách, ale odehrává se celkově po celé planetě. Tudíž T-14 přišla na pomoc z Ruska :D. Tady už se nejedná jen o Česko, tohle je věc, která zasáhla celou planetu :).

Moc děkuju a určitě toho nenechám :). Jsem fakt ráda, že sis našla čas a dokázala mi vytknout chyby :). Podívám se na to a budu se snažit, abych to zlepšila :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama