Ł niesse mui - 3 kapitola (2/2)

10. února 2017 v 11:47 | Cherry Blossom |  Ł niesse mui - kapitoly

Ó můj bože! Nedokázala jsem v tuhle chvíli nic říct a jen jsem na něj oněmněle zírala. Jako nad tímhle jsem vůbec nepřemýšlela a ani jsem to fakticky nečekala. Nečekala jsem to, že bych se tam vůbec jela někdy podívat. Ani na okamžik. Na jednu stranu to byl skvělý nápad, poznala bych spoustu nových lidí, ale na druhou stranu je to přece, jako šlápnout bosou nohou do neznáma. Co když to tam pro mě nebude tak skvělé jako pro mě?



"Jen si to v klidu promysli, Kim," řekl, "máš na to dost času. Chápu tvoje pocity."

Přikývla jsem a byla jsem ráda, že mu na to nemusím odpovídat hned. No i když proč ne, že? Proč to alespoň nezkusit? Uklidit se tam na pár měsíců a pak letět zpět? Nic na tom přece není. Jen kývnout a letět. Jenže moje svědomí hlásá, že je to moc nevychované. Nabydlet se k někomu domů, bez ničeho a být na obtíž? To prosím ne.

"Damiene, je to velkorysý, ale to nejde," začala jsem, "nechci být někomu na obtíž, láká mě to, ale pocit, že se k někomu nastěhuju a taky co na to řeknou ostatní."

Snažila jsem se být upřímná. Nechci být prostě jak nějaký sociální případ, bez práce a bez střechy. Je strašně hodný, určitě by to tam bylo skvělý a byla bych tam i ráda, ale tohle asi nepůjde.

Pozvedl obočí a usmál se: "Já tě chápu, ale jestli chceš, tak si tam najdeš klidně nějakou práci. Nezahazuj takovou možnost, Kim. Ne každý má takový štěstí."

Měl pravdu. Co mě tady vůbec drží? Matka mě naprosto odrovnala a i když to určitě nebyla její chyba, tak to udělala. Prostě je na mě zavolala, jako kdybych byla bůh ví kdo, jednou jí třeba odpustím, ale dnes to nebude a nebude to ani v uplynulých měsících. Nechci tady už nikoho vidět.

Nadechla jsem se a rozhodně kývla: "Myslím, že by bylo ode mě hloupé, kdybych to nezkusila. Pojedu. Damiene."

A bylo to. Bylo o mě známé, že jsem hodně riskovala, ale jet někam kde to vůbec neznám, je nadruhou stranu opravdu riziko. Může se mi tam přihodit cokoliv, ale nějak jsem slepě doufala, že to tam bude super. Teď můžu jen doufat a nic jiného mi nezbývá. Dala jsem svoje slovo, že pojedu a tak se i stane.

Sice jsem věděla, že se takhle ženu do problému, ale nějak jsem uvnitř mě cítila, že to bude OK. Takový ten klidný pocit, že budu naprosto v pořádku a že se mi nic nestane. Nevím kde se tenhle pocit vzal, ale byl tu vždy když byl Damien u mě. Bylo to nepopsatelné a nedokázala jsem ten pocit analizovat, ale vím určitě že tu byl. Teď jen, aby byla moje domněnka správná.

"Skvěle a určitě si s sebou budeš chtít vzít nějaký věci, že ano?"

Přikývla jsem: "A taky se chci ještě rozloučit s tátou."

"Určitě. Není problém," napil se a potom sklenici položil, "nejdřív bych to viděl tak na dva měsíce a pak se uvidí. Samozřejmě můžeš letět zpátky kdykoliv."

"To zní skvěle."

Byla jsem ráda, že mám vždy možnost jet domů a to vlastně kdykoliv, kdy budu chtít. Taky jsem byla vděčná, že tam pobudu jen pár měsíců a potom zase domů. Nechci tam být do konce života, to ne, ale zkusit to na chvilku přece nevadí ne? Jen se rozkoukám, potkám nový lidi, zjistím jaký mají zvyky a pak zpátky k nám na planetu.

Najednou se ozvalo zaťukání, otevřely se dveře a do nich vstoupil Marco. Ten měl na sobě zrovna nějaký oblek, takže vypadal opravdu fascinujícím dojmem. Spíš jako nějaký magnát, než člověk z jiný planety.

Chvilku bylo ticho, než promluvil: "Nechci rušit, ale jsme na místě."

Damien se okamžitě zvedl: "Skvěle. Jdeme na to."

Marco zmizel zase za dveřmi a Damien šel hledat něco na kancelářský stůl. Nechci prudit, ale měl tam docela binec. Určitě by nebylo na škodu, kdyby si to občas uklidil. Nakonec onen papír našel a přišel ke mě.

"Ty tady zůstaneš, jasné?" podíval se na mě.

Myslela jsem, že budu mít štěstí a podívám se tam také, ale asi jsem se mýlila. Jen jsem kývla, protože jsem věděla, že to může být i nebezpečné a opravdu bych tam nechtěla být nějak na obtíž.

"Budeme zpátky brzy, zatím můžeš zůstat tady, v hale a nebo v pokoji. Prostě kdekoli, ale ven nevystrčíš ani nos, jasné?"

Podívala jsem se na něj naštvaně, ale s úsměvem na rtech a zvedla jsem se z křesla.

Dala jsem ruce v bok: "Nejsem malý dítě, Damiene."

Snažila jsem se vypadat vážně, ale nějak mi to nešlo a tak jsem se po chvíli začala usmívat, aniž bych chtěla.

Ten se usmál: "Za chvíli jsem zpět. Chovej se tu jako doma."

Mrknul na mě, otočil se a vyšel ze dveří. Se smíchem jsem pohodila rukama a šla pomalu za ním. Nechtěla jsem zůstávat sama v kanceláři, navíc nechal otevřený dveře, takže jsem je za sebou zavřela a vešla do haly. Tři ze strážců zůstali sedět na gauči, zbytek byl připraven s Damienem u vchodu a čekali na to, až se rampa dostane až dolů. Hned po tom co odešli, se rampa zase dala nahoru a zaklapla se.

Přišla jsem blíž k okénku a pohlédla ven. Uviděla jsem, že jsme přímo v centru a koukala jsem, že Damien ví jak překvapit. Okolo nás se seskupilo spousta lidí, ukazovali si na tu obrovskou věc a ti co se nebáli, se s ní vyfotili. Stáli jsme přímo na náměstí v Bruselu, vypadalo to opravdu krásně a naproti mě byl Hôtel de Ville de Bruxelles, který vypadal přímo úchvatně. Nahoře byla vysoká věžička, která se mi na týhle budově nejvíc líbila.

Odtáhla jsem se od okna a šla si sednout na gauč do haly. Poznala jsem, že tady zůstala Saria, Daria a Liami. Saria s Dariou vypadaly opravdu nádherně. Měly na sobě podobný oblek jako měl na sobě předtím Marco. Liami ho měl také. Všichni si mezi sebou povídali, ale úplně jiným jazykem. Nebyla to ani angličtina, ani němčina, nebylo to nic co jsem znala. Nakonec se Saria zvedla a šla někam pryč. Bez Damiena ten čas utíkal překvapivě až moc pomalu.

Přemýšlela jsem nad tím, co nad mým plánem řekne můj otec. Matku vidět nechci a to i kdyby mě na kolenou prosila. Třeba jí jednoho dne odpustím, ale dnes to nebude. Vím, že mě jen chránila, ale takhle to skončit nemělo. Mohli mě přece zabít! Nebýt Damiena, teď bych byla pod drnem a nebo by mě v životě nikdo nenašel. Třeba to matka ale nevěděla, třeba bych si s ní měla nakonec promluvit a určitě by změnila názor. Nevím jak dlouho jsem tam seděla, ale pak najednou promluvila Daria.

"Je mi líto co se stalo, slečno," řekla.

Přikývla jsem: "Nemusí Vám to být líto, ale děkuju. A prosím, tykejte mi. Jsem prostě Kim."

Usmála se: "Dobře."

Daria se mi začala zamlouvat. Vypadala opravdu nádherně, přišla mi že je upřímná a až teď jsem si všimla, že měla zelený oči. Doufám, že spolu budeme dobré kamarádky. Potřebuji tam někoho, s kým bych si kdyžtak mohla popovídat.

"Jakto, že znáte náš jazyk?"

Ta se opřela o lokty: "Učíme se jazyky už od malička."

"Kolik jich umíš teď?" zeptala jsem se zaujatě.

"Teď kolem 20ti a pořád se učím," usmála se.

Nevěřícně jsem na ní koukala. Jak je tohle k sakru možné? To jde si zapamatovat tolik jazyků?

"No páni!" zasmála jsem se, "kolik ti vůbec je?"

"Dvacet jedna, tobě?"

"Dvacet," odmlčela jsem se a všimla si, že odešel i Liami, tak jsem toho využila a nenápadně se ji zeptala. "Jaký je to u vás?"

"Nádhera," usmála se, "je to úplně něco jiného než vaše planeta, ale chce to vidět na vlastní oči. Je těžké to popsat."

Přikývla jsem: "Tomu věřím."

Chvilku jsme tam seděly mlčky a proto jsem se zvedla z gauče, prošla okolo stolku, došla k oknu a podívala se ven. Náměstí bylo teď už i plné žurnalistů a lidí od televize. Byla jsem z toho až nervózní. Věděla jsem, že jsou lidé zvědaví a jsou schopni i vlézt dovnitř, aby se něco dozvěděli. Byla jsem opravdu vděčná, že se odtuď na chvíli dostanu pryč.

Stála jsem tam a koukala na ty všechny lidi. Bylo jich opravdu spousta. Náměstí praskalo ve švech a všichni z toho měli první Vánoce. Najednou jsem na konci náměstí uviděla, jak se k nám pomalu dere zbytek posádky. Všichni jim uhýbali z cesty. Najednou jsem si ještě všimla, že jdou okolo nich policisté. Spousta policistů. Nevypadalo to hrozivě, spíš jim pomáhali se dostat přes ten dav.

A Damien šel v čele posádky, za prvním policistou. Vypadal jako bůh. Nikdy jsem ho takhle neviděla a o to víc mě to zarazilo. Strašně mu to slušelo a vypadal tak elegantně. Hnědý vlasy měl rozcuchaný, na sobě měl jen čistě bílou košili, černé kalhoty a naleštěné boty. Opravdu do týhle party nezapadal ani kousíček. Spíš mi připadal jako nějaký ředitel a ne jako velitel téhle posádky. Jediné co na něj sedělo bylo, že s určitostí nebyl z téhle planety. Takhle se normální člověk nechová. Ani jeden z nich nevypadal jako tady odtuď.

Nepotřebujete znát pravdu, aby vám tenhle člověk začal připadat trošku jiný. O trošku víc jiný. Stačí je chvilku poznat a víte, že to co před vámi stojí, není člověk. Nejsou to ani monstra, zabijáci a vrazi. Jsou to podobný lidi jako my. Taky s duší, srdcem a inteligentním mozkem.

Posádka došla až k letadlu a rampa se začala otvírat. Až teď jsem si vzpomněla, že jsem o jejich návratu nikoho neinformovala. Liami a Saria se vrátili před chvilkou a tak byli docela překvapení, že se rampa vůbec otvírá. Všichni se rychle zvedli z gauče, ale než stačili dojít až k východu, byla rampa dole a dovnitř vyšla celá posádka. Damien vypadal spokojeně, takže jsem tušila, že jeho plán s mírovou smlouvou a pomocí vyšel. Rampa se za nimi hned zavřela, ale ještě jsem si stačila všimnout, jak pečlivě policisté drželi dál lidi od letounu. Ti se samozřejmě nechtěli dát, drali se dopředu s milionama otázkama a někteří si nás dokonce stihli vyfotit. Hezky, budu slavná.

Zasmála jsem se sama pro sebe. Po slávě jsem zrovna dvakrát netoužila, raději jsem byla dál od novin a televize, ale něco mě donutilo se usmát. Damien se hned odpojil od posádky a zamířil blíž k té modré tečce, co se odrážela od té obrazovky.

"Lusio, vše v pořádku?"

Tečka se energicky odrazila z pravého rohu a uprostřed se roztříštila. Pak se přesně tam kde tečka zmizela, objevil obličej ženy. Vypadala nádherně. Bílý obličej, na tvářích jemnou růž, tmavě rudé rty a to vše orámovaly sněhově bílé vlasy s modrým nádechem. Vypadala skoro jako elf, či víla.

"Pane, vše v pořádku," odpověděla.

"Skvěle," přikývl, "tak tedy nahoru a letíme podle plánu."

Lusia kývla a letoun se vznesl do vzduchu. Potom se objevila znovu ta modrá tečka. Nemohla jsem od toho odtrhnout oči. Jako viděla jsem všechno, ale tohle předčilo úplně všechno. Viděla jsem tenhle letoun, Datmen, ale tohle byl docela nářez. Po tomhle mě snad už nic nedokáže překvapit.

Damien se hned otočil a došel ke gauči. Já jsem stála pořád na místě, ale potom jsem se odtrhla a šla za ostatníma. Liami mi znovu nabídl místo k sezení, teď už jsem ale neváhala, slušně poděkovala a sedla si vedle Damiena a Sariu. Ostatní se znovu posadili okolo stolku. Damien položil papír na stůl a všichni jsme byli zvědavý jak to dopadlo. I když jsem byla od papíru blízko, nedokázala jsem rozluštit co v něm stálo.

"Mírová smlouva je hotova," řekl Damien klidně.

Všichni si oddechli. Liami tlesknul s dlouhým ,joo,´ Tony si plácnul s Berkem a ostatní se usmívali jako sluníčka. Saria s Ariou se objaly a ostatní v duchu skákali radostí. Nejvíc mě ale překvapilo, že o tom neví posádka co byla s ním a připadalo mi to, jako kdyby to všechno řešil sám. Netušila jsem proč to dělá, když má okolo sebe takovou partu, ale třeba to měl nařízené. Třeba to měl za úkol. Bylo toho ještě tolik, co jsem o něm nevěděla.

"A José na začátku tvrdil, že o ničem neví. Když jsem si na něj ale dupl, vyklopil to. Prý to smazal, protože se bál."

Jaký José a proč tvrdil, že o ničem neví? Tak tohle šlo jaksi okolo mě. Zajímalo mě o koho jde a co přesně smazal, ale nehodlám se v tom nijak vrtat. Není to moje věc. Ostatní se hned zapojili do debaty, říkali jaký je to hajzl a že měli tušit, že v tom má prsty on. Všichni si tam povídali mezi sebou, ale já mlčela a poslouchala. Nebylo to nic pro mě. Navíc jsem nevěděla o čem mluvit. Damien vzal ten papír do ruky a smotal z toho ruličku.

"Je tu ještě jedna věc," začal zase mluvit Damien, "teď poletíme ke Kim domů, kde si vezme svoje věci a odlétá s námi."

Vůbec jsem netušila, že to Damien podá takhle. Jako hotovou věc. Všichni vypadali překvapeně, ale nic na to neřekli. Najednou se Aria naštvaně zvedla a něco vztekle prohodila. Soptila u toho a naštvaně házela rukama. Já ale ničemu z toho nerozumněla, protože to bylo jiným jazykem, ale s určitostí jsem věděla, že se jí nelíbí, že poletím taky. Ostatní z posádky vypadali víc než překvapeně, Saria s Dariou dokonce otevřely v úžasu pusu, ale nikdo na to raději nic neřekl. Damien vypadal klidně, nic nekomentoval a nechal jí domluvit. Nevypadal vůbec naštvaně. Teda mě to tak připadalo. Najednou se s elegancí Damien zvedl a chvíli na ní zíral.

A najednou Damien promluvil. Štvalo mě, že mu nerozumím ani slovo, ale už tak jsem věděla, že má Aria pěkný problém. Nevím co jí říkal, ale Aria se chvíli bránila a asi dvakrát na mě ukázala. Nezapomněla ještě něco špatnýho prohodit, bohužel jsem ale nevěděla oč jde. Damien naposled pohodil rukama, něco naštvaně řekl a pak něco důrazně oznámil i ostatním. Všichni poslušně přikývli. Aria nakonec sklopila hlavu a něco potichu zašeptala. Pak se nakonec Aria otočila a odešla asi do svého pokoje. Po celou dobu letu k mému domu jsem jí neviděla.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Počítadlo :P :D

Klikni! <3

Komentáře

1 Niana Niana | E-mail | Web | 10. února 2017 v 16:49 | Reagovat

Úžasný, úžasný, úžasný! Nedokážeš si představit, jak jsem byla ráda, že jsem tu našla další kapitolu! Jinak, jsem zvědavá, jak dopadne rozhovor s Kim tátou (případně i mamkou?).
Niana ^^
P.S.: kolik je vlastně celkem kapitol?

2 Tesa Tesa | E-mail | Web | 11. února 2017 v 19:47 | Reagovat

Hurááá mierová zmluva je uzavretá!! Jéj! Oh, a bolo naozaj zlaté, ako jej hovoril, že má ostať vo vnútri, aby sa jej náhodou niečo nestalo. Ja tých dvoch milujem. Sú spolu rozkošní.
No ale ten koniec... Teraz som v takom strašnom napätí!! Čo sa deje? O čom sa hádali? A prečo ju tá Aria nemá rada? Nemá náhodou Aria niečo s Damienom? Dúfam, že nie. Damien je pre Kim :3 Ale ja mám toľko otázok!! Dúfam, že v nasledujúcej časti sa to vysvetlí :D Aspoň trošičku...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama