Ł niesse mui - 4 kapitola (1/2)

17. února 2017 v 11:52 | Cherry Blossom |  Ł niesse mui - kapitoly

Byla jsem zpátky doma a vůbec se mi do toho nechtělo, ale co jsem měla dělat? Rozloučit se s tátou prostě musím. Stáli jsme s letadlem co nejblíž domu a to přesně na louce vedle naší zahrady. Měla jsem ještě možnost tady zůstat, ale už jsem dala slib a tak jsem musela. Necítila jsem se ale donuceně, naopak, byla jsem nadšená a natěšená. Bylo mi ale ouzko z toho, že bych se měla loučit s tátou a také, proč na mě má Aria tak negativní názor. Nic špatného jsem jí přece neudělala a bylo mi z toho zle.



Nadechla jsem se a dívala se na to jak jde rampa dolů. Vedle mě stál Damien, ostatní byli na gauči a jediná Aria byla pořád zavřená v pokoji. Damien se totiž nabídl, že půjde se mnou a to prý pro mou ochranu. Byla jsem vděčná, ale teď jsem chtěla být jaksi sama. Nic jsem mu ale neřekla a určitě mi dá chvilku času s mým tátou.

Rampa byla dole. Bylo krásný odpoledne, ptáčci zpívali a bylo krásně teplo. Vyšli jsme po rampě dolů a vydali se po louce do zahrady. Nikdo z nás nic neřekl a vlastně jsem s nikým nemluvila od té doby co na mě Aria vyjela. Jen mi Damien řekl, že půjde raději se mnou a já mu na to jen kývla. Prošli jsme zahradou a došli až k domu. Znovu jsem se musela nadechnout a pak jsem otevřela dveře. Vešli jsme dovnitř a vedla jsem Damiena předsíní, obývákem a pak nahoru po schodech.

"Jaq, jsi to ty?"

Byl to hlas mého otce. Zastavila jsem se v půlce schodiště a podívala se na Damiena. Ten ukazováčkem ukázal, že bude čekat nahoře. Přikývla jsem a prošla okolo něho. Došla jsem dolů a šla pomalu k ložnici, odkud jsem otce slyšela. Byla jsem ráda, že mě nechá s otcem samotnou, protože jsem s ním chtěla mluvit, než odletím a byla jsem šťastná, že se mi to povedlo.

"To jsem já tati." řekla jsem a pak jsem se nadechla.

"Kim?"

Otevřela jsem dveře do ložnice a otec už mi šel naproti. S velkým úsměvem mě objal. Tohle objetí mi opravdu chybělo.

"Myslel jsem, že už tě neuvidím," řekl otec, odtáhl se ode mě a prohlédl si mě od hlavy k patě. Pustil mě a sedla jsem si s ním na postel.

"Já už jsem myslela, že vás taky neuvidím, tati," nadechla jsem se.

"Už jsi doma, takže je to zas tak jak to má být. Dělali jsme si starosti. Mamka si to doteď vyčítá."

Oni si mysleli, že tady zůstanu a že to bude zase jako dřív. Slzy se mi draly z očí, ale chtěla jsem to zahnat. Nechci tady teď brečet. Musím se obrnit. Musím to zvládnout, protože když to nezvládnu teď, tak už nikdy. Chci jet pryč a teď vím, že je to dobrý nápad.

"Potřebuju čas tati. Přišla jsem se jen rozloučit," snažila jsem se na něj usmát, "ale vrátím se, neboj."

Otec se na mě překvapeně podíval: "Kam jdeš? Vždyť víš, že tady je tvůj domov. Mamce je to líto, Kimí. Ona to takhle nechtěla."

"To není jen kvůli tomu, tati."

Tak a teď jsem vzlykla. To co jsem nechtěla tu bylo. Otec mě konejšivě pohladil po rameni, já si otřela slzy a snažila se držet na uzdě. Být co nejsilnější.

"Potkala jsem někoho, tati. Je to kamarád, je fajn a nebýt jeho," povzdechla jsem si, "zachránil mi život a nabídl mi, že můžu letět s ním a já to přijala. Je to skvělá nabídka, tati. Za pár měsíců budu zpátky."

Otec se na mě překvapivě podíval a chtěl něco říct. Pak si to ale nechal pro sebe a pevně mě objal.

"Jestli je to, to co chceš, tak je to v pořádku. Dávej na sebe ale pozor, ano zlatíčko?" konejšivě se na mě podíval.

Zvedla jsem se z postele a přikývla: "Budu. Jdu se zbalit. Pak až přijedu si popovídáme."

Kývl a já ho ještě jednou objala, potom jsem se odtáhla, prošla ložnicí a vyšla schody nahoru. Vešla jsem do svého pokoje a uviděla Damiena, jak je u okna a kouká se ven. Byl zamyšlený. Otočil se na mě a já, abych nemusela nic říkat, jsem se začala pomalu balit. Bylo mi smutno, že to tu opouštím, bylo mi smutno z toho, že jedu pryč a nechávám tady otce. Rychle jsem si dávala věci do kufru a byla jsem ráda, že na mě Damien nemluví. Nechci aby se na mě díval, jak tady bulím jako želva.

"Hotovo," hlesla jsem.

Naposledy jsem se podívala po pokoji, Damien mi vzal kufr a já si hodila přes záda ještě malý batoh. Nadechla jsem se a vystoupila ven z pokoje. Damien šel za mnou, nikdo z nás nepromluvil a šli jsme pomalu dolů po schodišti. Otce jsem ještě nakonec uviděla v obýváku, ale doufala jsem, že matku dnes nepotkám. Nechci s ní zatím mluvit, zatím je moc brzy a já si to hlavně potřebuji vše v hlavě promyslet.

Přišla jsem k otci a ještě jednou ho pořádně objala. Přišlo mi, že je to naposled. Ten pocit ve mně sílil a tak jsem ho objala ještě pevněji. Cítila jsem jeho kolínskou, jeho vůni a já si tuhle vůni pamatovala už od malička. Doufala jsem, že si tuto vůni budu pamatovat až do konce mého života. Nakonec jsem se od něj odtáhla, usmála se na něj a snažila se zahnat slzy.

Otec se podíval na Damiena a podal mu ruku: "Jsem Frank, těší mě. Dávejte mi na ní pozor."

Ten se na něj usmál a stiskl mu ruku: "Damien. Nebojte dám."

Oba dva ruku odtáhli a vypadalo to jako kdyby na něj měl otec schovaných mraky otázek. Nemusela jsem se na ty otázky ptát, protože takový otázky má každý chlap. Odkuď je, kdo je, co dělá, jestli je ten motor na diesel, nebo benzín a jestli tam mají taky závody s autama, nebo s motorkama. Netuším jak dlouho bychom tady byli, než se oni dva vykecají, ale Damien ho nakonec předběhl.

Vzal do ruky znovu kufr a s úsměvem se podíval na otce: "Omlouvám se, ale budeme muset už jít. Zpět je dlouhá cesta. Příště až přiletíme, tak si popovídáme u něčeho dobrého. Zvu Vás."

Přikývl a my se vydali směrem k letounu. Celou dobu jsem mlčela a byla jsem ráda, že jsem nakonec mamku nepotkala. Vešli jsme na rampu, tam jsem se ještě naposledy otočila a podívala se na zahradu a na dům. Mezitím se začal letoun pomalu oddalovat od země a rampa se začala zvedat. V tu chvíli jsem uviděla, jak matka vyběhla z domu, po třech schodech doslova seskákala a běžela plačící k letounu. Ještě jsem dokázala uslyšet, jak na mě matka volá, žádá mě abych to nedělala, že se omlouvá a že chce abych šla domů.

"Ještě se s ní můžeš rozloučit, Kim," uslyšela jsem vedle sebe hlas.

Podívala jsem se do těch oříškových očí, usmála se na něj a zakroutila hlavou. Odtáhla jsem se a šla pomalu do svého prozatimního pokoje. Nechtěla jsem s mamkou mluvit a určitě ne teď. Hlavně ne teď. Bylo to ode mě ošklivé, ale co jsem mohla jiného dělat? Cítila jsem se ukřivděně jako nikdy předtím. Nevím jak dlouho jsem tam byla, ale hodlala jsem být chvíli sama. Nechtěla jsem teď nikoho poslouchat. Seděla jsem na posteli a koukala celou dobu ven z okna. Bylo to takové malinké čtvercové okénko.

Naše Země se pomalu oddalovala. Viděla jsem jak se to postupně mění. Nejdřív mizel náš dům, pak jsem ho ztratila z dohledu, město se změnilo na několik větších měst, vesnic, luk, polí a lesů. Viděla jsem najednou celou Evropu. Poznala jsem naše rodné Německo, támhle bylo Rakousko, tam zase Rusko a tam uprostřed Česká republika, dole Itálie. Státy se nakonec změnily na celou velkou planetu. Viděla jsem Atlantský oceán a támhle byla zase Afrika, Velká británie a USA. A najednou jsem vedle sebe uviděla nějakou jinou planetu. Jak se země vzdalovala, letěli jsme okolo Marsu. Ano byl to Mars! No páni.

Natlačila jsem se víc na okno a bažila se jeho pohledem. Poznala jsem ho hned. Jeho načervenalý nádech byl opravdu úžasný. Sice byl docela daleko, ale viděla jsem tam ty krátery a kaňony. Uviděla jsem i naše Slunce, poznala jsem i Saturn, Jupiter, Neptun, Uran a dokonce i Merkur a Venuši. Tím jak jsme se vzdalovali od slunce bylo čím dál víc potemnělo. Země teď byla rozměrem jako skleněná kulička.

Okolo nás pomalu poletovaly další hvězdy a komety. Takhle tomu my lidé říkáme. Mě to spíš připadalo jako nějaká hrouda kamení, každá ta hrouda vypada jinak a jinak měřila. Bylo to úžasné. Viděla jsem toho už hodně z vesmíru, ale na vlastní oči to bylo něco úplně jiného.

Letěli jsme dál a dál, a vše co jsem znala, mi zmizelo úplně z dohledu. Koukala jsem se na to a napadlo mě jestli se vůbec ještě doma objevím. Co když mě mají jako nějakého otroka? Co když to bude úplně něco jiného? Co když jsem vlastně zajatec? Dělal prý nějakou mírovou smlouvu, jsem nakonec potom já, ta co to vše odskáče, když jeden z nich tu smlouvu poruší? Co vlastně v té smlouvě je? Co bude dál se mnou?

Také je možné, že Damien říká pravdu a že mě vzal pod svá křídla, aby mě chránil, aby se mi náhodou na planetě něco nestalo, protože toho vím až příliš. Seděla jsem tam, stále myslela na to co bylo, co bude a ne všechny myšlenky skončily dobře. Rukojmí, nebo ještě hůř, zavražděná na jiné planetě a jen proto, že jsem totálně hloupá. Najednou jsem uslyšela zaklepání a do místnosti ladně vplul Damien.

"Můžu?"

Na začátku bych ho asi vyhodila, protože jsem s nikým mluvit nechtěla, ale nakonec mi přišel vhod a sice jsem si to nechtěla přiznat, ale potřebovala jsem teď někoho. Na těžkosti a trápení jsem zapomněla a usmála jsem se na něj. Pak jsem kývla, že může. Byla jsem nakonec ráda, že je tu, že si můžu nakonec s někým popovídat. Damien za sebou zavřel dveře a sedl si na mojí postel. Opřel se o zeď letounu a zahleděl se ven z okýnka. Tam kam jsem se dívala i já předtím. Podívala jsem se s ním, ale teď už tam bylo vše neznámé.

"Jsi v pořádku?" zeptal se a podíval se na mě, "chápu tvé pocity, Kim."

Koukla jsem se do jeho oříškových očí: "Jak můžeš chápat moje pocity?"

Řekla jsem to pořád slušně, ale nedovedla jsem si představit, že on by měl nějaké problémy. On si v klidu žije na své planetě, plní nějaké úkoly a má klid. Lítá kam chce, má mnohem lepší život, kdežto já jsem se vykašlala na svojí rodinu a odletěla někam, kde to vůbec neznám.

"Je ještě víc problémů, než Jaq a pár lidí z planety, Kim. Věř mi."

"Jaké problémy?"

Povzdechl si a otevřel ústa jakože chce něco říct, ale poté je zavřel. Najednou jsem na něm poznala to, když těžce přemýšlí o svém životě. Má to ještě horší než já? Co se k sakru děje?

"Damiene, mě to můžeš říct," řekla jsem potichu.

"Jako třeba můj otec, bratr," procedil zkrz zuby, "Tolos, Rachel a tak dále. Aneb když se prostě narodíš do blbý rodiny. Neboj se, všechny postupně potkáš. Bohužel."

Zírala jsem na něj a nevěděla co říct. Dívala jsem se do toho posmušelýho obličeje pln obav co bude a nebude. Tak po tomhle už se na můj incident budu koukat jako na zrnko jedné rýže v pytli. Nebo na jednu malou hvězdu v tomhle sakra velkým vesmíru.

"Ale neboj se. Tam budeš ve větším bezpečí než na vaší planetě. Najdeš si práci, co tě bude bavit, potkáš spoustu nových obyvatel, najdeš i pár přátel, budeš žít nový život," řekl s úsměvem, "naučíš se náš jazyk a naučíš se naše zvyky. Pokud se ti tam i přes to nebude líbit, tak poletíš zase zpět. Budeš mít ale nové zážitky, vzpomínky a když přiletím, dáme si u vás nějaký pití, jídlo a budeme stále přátelé."

Usmála jsem se na něj a on se najednou rychle zvedl.

"Vlastně jsem přišel kvůli něčemu jinému. Pojď, tohle prostě musíš vidět."

Čapl mě za ruku, vytáhl mě z postele a táhl přes pokoj ke dveřím. Ty otevřel, protáhl mě dveřmi, vedl přes halu a bylo mu absolutně jedno, že nás vidí ostatní, jak mě vede za sebou. Přivedl mě až před to velké okno a postavil mě před něj. Bylo to opravdu velké okno a já viděla nalevo další slunce, bylo ale asi menší než to naše. Okolo poletovaly další hvězdy a přímo naproti mně byl ten nejkrásnější pohled, co se mi mohl naskytnout. Opřela jsem ruce o zábradlí, co bylo přímo pod oknem a zaujatě koukala na tu krásu.

"Vítám tě na Trilionu," řekl Damien.

"Páni," vydechla jsem. Byla to opravdu nádhera. Od naší planety se to strašně lišilo. Nebylo to kulatý. Bylo to placatý, nahoře nad tím byla taková bílá kopule, viděla jsem tam dvě hory, lesy, zastavěné plochy. Sice jsme byli docela daleko, ale když jsem zaostřila, poznala jsem co je co. Okolo toho všeho poletovali dvě modré komety, dole pod tím byly takové obří liány a vypadalo to opravdu úchvatně.

"Je to nádhera," žasla jsem.

Jak jsme se blížili čím dál blíž, vše se to zvětšovalo a já si málem mohla vykroutit krk, jak jsem se snažila vše zahlédnout. Nakonec jsme vstoupili do prostoru, přes tu bílou bariéru a já si všimla, že je to něco jako mlha a nebo jako u nás mraky. Teď jsem viděla všechno. Domečky, řeku, potůčky, lesy, louky, ale vše vypadlo tak nějak jinak. Stromy vypadaly jinak, voda byla tak čistá, že jste viděli i ryby na jejím dně, louky byly posety nejrůznějšíma květinama a město bylo krásně vestavěno. Vlastně tam bylo jen jedno město. Byla to tak malá planeta, že to bylo jedno obří město a přímo navrchu na vyvýšenině stál obří dům. Na jednu stranu to byla výhoda. Když se budu chtít stěhovat, nemusím řešit do jakýho města.

Na obloze létalo spousta jiných letounů, takže jsme nebyli sami, kdo tudy letěl a viděla jsem spoustu neznámých zvířat po loukách. Bylo to tak barevné, tak čisté a přišlo mi, že jsou mnohem víc spjati s přírodou než my. Nikde jsem nezahlédla skládky, nepořádek a nebo graffiti na zdech. Nikde jsem neviděla, že by si káceli stromy, okolní moře bylo extra čisté, že byste viděli snad až na druhou stranu a vše bylo až moc perfektní. Daria měla pravdu, tohle jste museli vidět a zažít na vlastní kůži.

Snesli jsme se pomalu na letiště, nebo jak tomu říkaji a letoun se posadil tak hladce, že i když jsem stála, tak jsem si mohla dát v klidu čaj a nebo kávu a stejně bych nevylila ani kapku. Stáli jsme přímo vedle toho obřího domu. Podívala jsem se na Damiena a ten mi ukázal, že půjdeme. Byli jsme všichni mlčky, teď se objevili i ostatní, čekali jsme než spadne rampa až k zemi, ta se nakonec dotkla země a všichni pomalu vycházeli ven. Já šla vedle Damiena.

Najednou se vedle nás objevilo dalších asi pět lidí a seběhlo se to všechno tak rychle. K Damienovi přišly dvě ženy a uklonily se. Pak si chvilku povídali a ty dvě pak někam zmizely. Všimla jsem si, že mi táhnou kufr i s batohem do domu. Ostatní také táhly zavazadla a zjistila jsem, že si nikdo věci nebral, protože vše nesly oni.

"Damiene, mohla jsem si to odnést." hlesla jsem.

"Jsi tu prozatím host, Kim," řekl, "pojď ukážu ti tvůj pokoj."

Nechtěla jsem se s ním dohadovat, tak jsem mlčela a on mě vedl cestou až k domu. Byl to čistě bílý, čtyřpatrový dům a na délku měl snad přes šedesát metrů. Napravo před domem byl obří bazén, vedle něj slunečník, s židlema a stolem. Tam seděly nějaké dvě ženy, jedna byla mladší, druhá starší a vedle nich seděl jeden muž. Najednou se na mě všichni u toho stolu otočili, dlouze si mě ta mladší prohlédla a poté si začali povídat.

Mladší žena měla černé vlasy svázané do drdolu, vypadala hodně elegantně a sexy, ta starší byla hnědovlasá. Byla oblečena víc střídměji, než ta mladší a muž měl krátké, hnědé vlasy a byl oblečen do saka, jako na nějaký večírek.

Otočila jsem se zpět, protože mi to bylo nepříjemné, jak se na mě znovu ta černovlasá podívala a následovala jsem Damiena. Nerozumněla jsem tady nikomu. Bylo tady okolo hodně lidí, ale každý mluvil jiným jazykem a tipuji, že triliánština. Musím se jí také naučit.

Vešli jsme do domu, došli až ke schodišti, odkud jsem viděla velkou halu. Byly tam stoly, židle a mě napadlo že se tady musí určitě dělat nějaké velké akce. Vypadalo to všechno ani ne moc okázale, ani ne moc chudě, ale zase na druhou stranu mi to přišlo strašně moc útulné. Vyšlápli jsme schodiště až nahoru a tam prošli chodbou. Tam se zastavil před číslem 205 a otevřel dveře. Mluvil mezitím co jsme vcházeli dovnitř.

"Tady je tvůj pokoj. Tady v těch dveřích máš šatnu," otevřel v pokoji další dveře a ukázal mi pohled na prostornou místnost, "a vedle samozřejmě WC a koupelna. V klidu se vybal, já ti sem pošlu Melissu. Melissa tě tady bude učit. Já mám teď bohužel spoustu práce, ale pak se sejdeme."

"Dobře," usmála jsem se. Rozhlédla jsem se po pokoji a Damien odešel.

Teď jsem si mohla pokoj konečně pořádně prohlédnout. Zeď byla zbarvená do žluta a do světle červené, strop byl čistě bílý a na zemi byla nějaká dřevěná, černá podlaha. Vypadala to jak plovoučka, ale nějaká divná. Na zdech byly obrazy, okolo bylo spousta květin, zlaté, modré, růžové, popínavé, s velkými listy, s dlouhými listy, bez květů, s květy. Přišla jsem k nim a ke každé si přičichla. Nejvíc mě ale zaujala ta modrá, byla to popínavka, měla strašně moc květů a byla prostě nádherná. Otočila jsem se. Postel byla velká, pro dva lidi, povlečení bylo sitě červené se žlutými vzory. Přišla jsem blíž a podívala se lépe. Postel byla vytvořena z nějakého krásného černého materiálu a v něm byly vyryté nějaké vzory.

"To je Leroxit."

Ani jsem si nevšimla, že doslova klečím u jedné z noh a prsty přejíždím po těch vzorech. Vypadalo to opravdu úchvatně. Rychle jsem se zvedla a otočila se. Stála tam poměrně starší paní, co mi mohla v klidu dělat už babičku. Mohlo by jí být tak kolem sedmdesáti let, vypadala ale přesto tak svěže a tak mladě. Měla hnědé vlasy s kudrlinami a měla je smotané do takového prapodivného drdolu. Byla vysoká.

"Vyskytuje se strašně málo, je vzácný a získat ho je těžké," přišla ke mně s úsměvem a podala mi ruku, "jsem Melissa Cler."

"Kim Lebenster," stiskla jsem jí ruku.

Potom poodešla ke stolu co tam byl a položila na něj asi čtyři knihy.

"Budu na Vás mluvit prozatím Vaším jazykem, abyste mi nejdříve rozumněla. Také požaduji abyste byla na hodině, nebo na místě včas. Pokud se spozdíte víc jak třikrát, už to budu brát jako lajdáctví a odmítnu Vás učit," podívala se na mě, "nic proti Vám nemám, samozřejmě tohle říkám všem mým žákům a věřte mi, já mám právo na to Vás přestat učit."

Líbilo se mi, že byla narovinu férová a řekla vše dopředu.

Přikývla jsem: "Chápu."

"Tar Aran mě instruoval, že Vás mám naučit náš jazyk, naše zvyky a další důležité věci."

"Tar Aran?" nechápala jsem, "to je kdo jestli se smím zeptat?"

"To je náš král."

Takže zde měli krále a celý to tu bylo pod vedením jednoho člověka. Zajímalo mě kdo to je a představovala jsem si nějakého staršího chlápka s vousy a s mečem u pasu. Musela jsem se usmát. Určitě ho budu chtít někdy vidět a poděkovat mu, že zde můžu být. Snad mu nebude vadit, že jsem tady a budu se snažit zde neudělat ostudu.

Usmála jsem se: "Aha. Takže vy tady máte krále. Tak to se mu musel Damien o mě zmínit. Snad mu to nebude vadit, že jsem tady."

Najednou jsem uviděla jak se sebou Melissa skoro škubla a nevěděla co říct. Vyděsila jsem se taky. Snad jsem neřekla nic špatného.

"Slečno," začala, "Tar Aran je Damien."

Asi mi to nedošlo hned a nebo jsem nechtěla, ale potom se mi úsměv změnil ve zděšení.

Damien je král?!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti nová kniha Ł niesse mui?

Ano
Nevím
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama