Ł niesse mui - 4 kapitola (2/2)

24. února 2017 v 11:54 | Cherry Blossom |  Ł niesse mui - kapitoly

"To nemůže být pravda." začala jsem, "Damien.."

"Ano, Damien je náš král a tím pádem teď i Váš. Takže byste ho měla oslovovat Tar Aran, slečno. Divím se, že Vám to neřekl, ale jistě k tomu měl nějaký pádný důvod."

To prostě není možné. To je tak absurdní. Nezmohla jsem se na nic a jen jsem tam stála.

"Slečno, v klidu se vybalte a klidně se vyspěte. Byla to náročná cesta. Jinak se tady jí vždy ve stejný čas a hodiny Vám poté taky upřesním. Upozorňovat Vás budou nejdříve služebné, poté se naučíte i náš čas. Zítra si dáme pár hodin a poté si ještě upřesníme více o učivu. Pokud budete mít jakékoliv otázky, nezapomeňte se mě zeptat."



Přikývla jsem: "Děkuji."

"Není zač. Zatím naviděnou."

"Naviděnou," hlesla jsem a Melissa odešla. Zírala jsem na to jak se dveře zavřely a sedla jsem si na postel. Nemohla jsem tomu stále uvěřit. Damien a král? Myslela jsem, že je velitel posádky! Proč mi to k sakru neřekl? I když jsem se měla cítit ukřivděná a naštvaná že mi to neřekl, u něj mi to nějak nešlo a opravdu jsem netušila, jak bych se k němu měla teď chovat.

A až teď mi to všechno začalo docházet. To proč byl vlastně u nás na planetě. To jak se na mně ostatní dívali, když mě Damien normálně obejmul a proč se na mě tak koukali u toho letounu. Teď si vzpomínám i na to, že jak jsme šli teď z letounu, obě dvě ho oslovovaly Tar Aran. Proč mě hlídali, když jsem byla u něj. Proč mě Aria nenávidí a asi i ostatní. Proč šel on do toho Bruselu, proč to vyřizoval vše on a až teď jsem pochopila ty jeho pocity.

"K sakru!" zaklela jsem.

Oproti mým starostem to bylo opravdu nic. Byl král, měl za úkol tolik věcí a na něm záviselo vše. Navíc teď jsem na obtíž i já. Bože! Teď vypadám jak nějaká zlatokopka! Jako kdybych po něm jela. Jako kdybych sem jela jen proto, abych mu vlezla do postele! No vlastně je také možné, že je zadaný, či v lepším případě už ženatý.

Otřepala jsem se a zvedla jsem se z postele. Přišla jsem k oknu abych ho otevřela. Chtěla jsem prostě nějaký čerstvý vzduch. Tam jsem se ale zastavila a zírala dolů. Podemnou byl totiž hned ten bazén a u něho stůl se slunečníkem. Tam stál Damien vedle stolu, opíral se o židli a hádal se tam s tou mladší ženou a tím mužem. Netušila jsem proč se tak hádá, ale napadlo mě, že se ho na to prostě potom musím zeptat.

Poodešla jsem od okna a najednou někdo zaklepal na dveře, hned na to se otevřely a do místnosti nakoukla Daria. Hned jsem se usmála.

"Můžu?" zeptala se.

Přikývla jsem a ukázala jí ať jde dál: "Jen pojď."

Vešla dovnitř ale jen trošku a dveře ani nezavřela: "Přišla jsem se jen zeptat jestli je vše v pořádku. Jestli něco nepotřebuješ."

Měla jsem nutkání se jí svěřit, zeptat se jí, proč mi to nechtěl říct a přistihla jsem se, že už jsem měla skoro otevřená ústa. Komu jsem zde ale mohla opravdu věřit, říct mu své starosti a promluvit si? Je jasné, že pro něj Daria pracuje a to už byl důvod, proč se zatím nechci s nikým bratříčkovat. V mém případě, sestřičkovat.

"Nene. Vše v pořádku," usmála jsem se na ní.

"Dobře. Kdyby něco, řekni."

Znovu jsem přikývla a ona se na mě usmála. Potom se rozloučila a odešla. Zůstala jsem v pokoji sama. Rozhodla sem se proto, že si vybalím. Čapla jsem do ruky kufr, dotáhla ho do šatny a otevřela. Potom jsem si oblečení dala do skříněk a do šuplíků. Když jsem měla všechno, napustila jsem si vanu a naložila se do ní.

Nemohla jsem tomu stále uvěřit, jak to tady bylo podobné našemu světu a kdyby vás někdo vzal a donesl vás sem, aniž byste to věděli, tak byste ani netušili, že jste na jiné planetě. Bylo tady spousta jiných věcí, co jsem ještě nevěděla, ale byli to maličkosti. Jako třeba jiné květiny, věci vyrobené trošku jinak a nebo úplně věci, co jsem netušila na co jsou. Musela jsem se usmát. Cítila jsem se zde stejně dobře a sice jsem tady byla poprvé, ale už teď jsem se cítila, jako bych sem patřila.

Potom jsem si vzpomněla na babičku a na to co řekla. Říkala, že se budu mít dobře. Myslela tohle? Myslela to, že budu vlastně na jiné planetě a budu se tady mít o hodně lépe? Budu muset babičce určitě poděkovat za to, že mi četla.

Vzala jsem do ruky nějaký skleněný flakón, co jsem našla na poličce u vany a otevřela zátku. Potom jsem si přičichla. Byl to buď přípravek na vlasy, na tělo a nebo v lepším případě, obojí. Vzala jsem si trošku na ruku a umyla se tím. Nádherně to vonělo. Když jsem byla hotová, vylezla jsem a převlékla se. Potom jsem vypustila vanu, vylezla z koupelny a podívala jsem se znovu z okna, ale tam už nikdo nebyl. Přemístila jsem se k posteli a vzala si s sebou deník. Hned jsem začala psát svoje pocity a to co mě už potkalo. To že jsem se vlastně dostala sem, Damien je překvapivě král a že je to tady úžasné.




֎֍֍֍




Ozvalo se zaklepání na dveře. Nevím proč, ale začala jsem být pěkně nervózní. Jestli je to Damien, tak co mu mám říct? Jak se k němu mám sakra chovat? Rozhodla jsem se ale, že to hrotit nebudu, že si s ním normálně a v klidu promluvím. Musel k tomu mít určitě svůj důvod, navíc teď to nebyl už ten kamarád Damien z planety, teď to byl král Trilionu a tak se k němu musím také chovat. Hned potom se dveře otevřely a do nich nakoukla mladá holčina. Byla snad ještě mladší než já. Hned se mi ulevilo a usmála jsem se na ní. Ta za sebou zavřela dveře a přišla ke mě. Poté se přede mnou uklonila.

"Jmenuji se Meriah, slečno Lebenster. Jsem od teď Vaše služebná. Budu Vás provázet Vaším životem v tomto domě, ale i kdekoli jinde na Trilionu," vzhlédla, " a je mi ctí Vás poznat. Doufám jen, že budete se mnou spokojena."

Byla jsem naprosto udivena tím proslovem.

Usmála jsem se na ni: "Já jsem také ráda, že Vás poznávám a myslím, že si můžeme klidně tykat."

"To není dovoleno, slečno Lebenster," zvedla obočí.

Mrzelo mě to, ale nechtěla jsem se s ní dohadovat. Tohle vyřešíme jindy. Přikývla jsem jako že chápu.

"Je čas na večeři, slečno Lebenster. Jste připravena?"

Kývla jsem a Meriah pokynula, ať jdu s ní. Vyšla jsem proto z pokoje až ven, prošly jsme chodbou, sešly schodiště až dolů a tam jsme se zastavily. Vím, že to byla velká hala, ale tolik lidí jsem nečekala. Celá tahle hala byla totiž změněna na místo pro sezení. Všechny stoly byly oválné, bylo jich tam deset a byly dány tak, že ta delší strana byla směrem ke mě. Pět stolů nalevo, pět napravo a přímo naproti mě další stůl, ale uprostřed u zdi. A tam seděl Damien.

Srdce mi poskočilo, když jsem ho uviděla, ale nevěděla jsem kam si sednout. Viděla jsem tady všechny, Melissu, Dariu, Ariu a ostatní. A spoustu jiných lidí, který jsem ještě neznala. Meriah mi ukázala ať jdu s ní.

"Zde je jak snídaně, oběd, večeře a všichni jedí ve stejný čas, slečno Lebenster."

Povídala mi mezitím, co mě vedla okolo stolů, já se podívala dopředu a Damien mě najednou zahlédl. Přejel mi mráz po zádech, ale snažila jsem se jít klidně a potom jsem pochopila, kam mě vede. Vedla mě přímo k němu!

Nadechla jsem se a snažila se tvářit jakoby nic, ale asi se mi to nedařilo. Mimoto vedle něj seděla ta postarší paní co byla venku u toho bazénu, vedle ní ten pán a až vedle něj ta mladá žena. A všichni seděli čelem ke mě. Nemohla jsem si nevšimnout, že mezitím co jsme šly ke stolu, všichni vzhlédli a prohlédli si mě. Znovu. Bylo mi to opravdu už nepříjemné a nechápala jsem o co tu jde.

Meriah mě zavedla až ke stolu a ukázala mi abych si sedla. Tak jsem obešla stůl a nenapadlo mě nic lepšího, než si sednout vedle Damiena. Vlastně vedle Tar Arana. Všechny jsem samozřejmě pozdravila a poté jsem si sedla vedle něj. Srdce mi bušilo o sto šest, ale snažila jsem se být v pohodě. Připadalo mi to teď prostě tak divný. Sedím v čele přímo vedle krále! Kdybych tohle někomu vyprávěla, tak mi to nikdo neuvěří a bude si myslet, že jsem se zbláznila. Viděla jsem dokonce i ty závistivý pohledy pár lidí přede mnou, ale já za to přece nemůžu ne?

"Už jsi se zabydlela?" zeptal se.

Stoly byly plný jídla a bylo prostřeno pro všechny. Vzhlédla jsem proto od kytky, co byla přímo přede mnou a koukla se do jeho očí. Byla jsem na jednu stranu strašně naštvaná, že mi to neřekl, ale zase mě to zajímalo. Taková věc se přece netutlá ne?

"Ano zabydlela jsem se." řekla jsem drobet víc naštvaněji, než jsem měla v plánu, ale zase dostatečně potichu, aby to neslyšelo moc lidí. Nechci, abych tady byla za tu, co jim tady veřejně uráží krále a nevím kde se to ve mě vzalo, když ještě před chvílí jsem byla rozhodnutá, že to prostě řešit nebudu a sama sebe jsem občas nechápala, když šlo o něj. Vždycky když jsem jednala s člověkem, tak vždy tak jak jsem já chtěla. Když jsem něco nechtěla, tak jsem to prostě neudělala. Jenže s ním je to jako na houpačce a o to víc se tohohle pocitu děsím. Damien přestal okamžitě jíst svoje triliánské jídlo, pustil něco co vypadalo jako příbor a otočil se ke mně. Nahnul se ještě blíž, tak aby nás slyšelo asi co nejmíň lidí.

"Kim?" pozvedl obočí, "můžeš mi vysvětlit proč na mě útočíš? Co jsem udělal?"

"Nic jsi neudělal, Damiene. Prostě to neřeš."

Byla jsem na něj najednou tak naštvaná, že jsem se na něj ani nepodívala. Kašlala jsem i na to oslovovat ho Tar Aranem. A má to.

"Vidím, že ti okolo hlavy lítají blesky, Kim. Řekni mi to ne?" usmál se.

"Ne," stála jsem si za svým.

"Úcanya!"

Řekl to pobaveně a když to vyslovil opřel se zády o židli. Nevěděla jsem co to znamená, ale jedno mi to nebylo a chtěla jsem vědět, co to znamená. Byla to určitě nějaká urážka. Mlčela jsem. Koukla jsem se na ostatní jestli nás neviděli a neslyšeli, ale nic podezřelého nezaznamenali.

Damien na mě potom ukázal prstem: "Stejně se to dozvím."

Nevypadal naštvaně, ale pobaveně a já jsem se ještě víc kvůli tomu naštvala. Vpustila jsem vzduch do plic, až jsem ucítila jeho svěží vůni a otočila se na něj. Páni, teď voněl fakt božsky. Seděli jsme přesně naproti sobě a dělil nás fakt jen kousek.

"Fajn," řekla jsem trošku ostře, ale neubránila jsem se úsměvu, "jen jsem se dozvěděla krásnou novinu a to, že bys údajně neměl být jen pilot, ale jsi nějaký Tar Aran. Snad jsem tedy někdy neurazila zadek našeho pana krále, Damiene."

Dívala jsem se do jeho obličeje. Ten ztuhnul, mlčel a nevěděl co říct. Navíc až teď jsem si uvědomila co jsem řekla a na kterých pozicích oba dva jsme. I když jsme zatím v pohodě, tohle bych si asi k němu dovolit neměla a ještě k tomu jsem mu řekla jménem. K sakru a jsem v háji! První den a já si tady vyskakuju. Paráda. Melissa říkala, že bych mu měla říkat Tar Aran, ale cožpak to šlo? Doteď jsem ho znala jako Damiena, jako toho muže z letounu, ne tohohle Damiena.

"Tak to mi ještě nikdy nikdo neřekl." pousmál se a zakroutil pobaveně hlavou, "promluvíme si potom, teď se v klidu najez, okey?"

Byla jsem překvapená, že mi na to nic neřekl a raději už jsem nic neříkala. Povzdechla jsem si a začala jíst. Byla jsem na něj ale pořád trošku naštvaná. V klidu jsem se najedla a když jsem byla plná, viděla jsem, že pomalu odcházejí i ostatní, tak jsem se zvedla a Meriah také. Pozdravila jsem znovu všechny, popřála jim dobrou noc a potom prostě odešla. Meriah se ke mě připojila po cestě, došla se mnou pomalu do mého pokoje a otevřela dokonce přede mnou a za mnou dveře. Chtěla jsem být v tuhle chvíli sama, mít klid a nikoho neposlouchat, takže mi bylo jasné, že Meriah sama neodejde.

"Meriah můžete jít. Dobrou noc," řekla jsem jí. Ta nezaváhala, uklonila se, popřála mi dobrou noc a odešla. Zavřela za sebou dveře, já se posadila na postel a přemýšlela nad tím jaký to bude teď, popřípadě jaké změny mě čekají. Rozhodla jsem se, že se podívám na ty knihy, ale než jsem se zvedla z postele, ozvalo se zaklepání. Než jsem se stačila otočit, už byl Damien uvnitř a zavřel za sebou dveře. Otočila jsem se líp, abych na něj byla otočená bokem a zvolila jsem k sezení turecký sed. Damien se ani neptal, prostě přišel až ke mně a sedl si naproti mně.

"Omlouvám se, že jsem ti to neřekl, ale měl jsem k tomu svoje důvody, Kim."

Viděla jsem v jeho očích, že ho to vážně mrzí a tak jsem se rozhodla, že už na něj naštvaná nebudu.

"A proč jsi mi to prostě neřekl?" zajímala jsem se.

Povzdechl si a usmál se: "Upřímně, nemyslím si, že by ses se mnou bavila a letěla až sem, kdyby jsi to věděla. A taky jsem to tajil, aby jsi se ke mně chovala jako k sobě rovné. Nebylo v tom nic špatného."

Měl vlastně pravdu. Kdyby mi hned u toho letounu řekl kdo je, tak by to bylo asi úplně jiné. Brala jsem ho jako kamaráda, jako někoho kterýmu se můžu svěřit a vědomí, že je někdo jiný by zamíchalo kartama. Už bych k němu nebyla ani tak upřímná.

"Ale to nemění nic na tom, že jsem na tebe pořád naštvaná," řekla jsem mu pobaveně.

Věděla jsem kdo to je, ale stejně jsem mu tykala a pořád jsem ho neoslovala tím Tar Aranem. Navíc už mi to teď přišlo divný. Po tom co jsme spolu zažili, bych ho prostě asi nedokázala brát jinak.

"Pověz mi, Kim." zvedl ukazováček, "jak si to u tebe můžu vyžehlit?"

"Nevím. Nic mě zrovna nenapadá, ale až to budu vědět, dám ti vědět."

"Okey, platí."

"Melissa říkala, že tě mám nazývat Tar Aran," řekla jsem a pak jsem se začala smát, "a měl jsi nás vidět, jak jsme obě dvě byly naprosto šokovaný. Já z toho, že jsem se to dozvěděla a ona z toho, že jsem řekla normálně tvoje jméno. Byla úplně v šoku."

Začal se smát: "Chudák Melissa. Měl jsem jí varovat."

Všechno to tak nějak opadlo a tak si Damien normálně lehl na postel. Byl na boku, ruku měl pod hlavou a tak jsem dala ruce v bok.

"Damiene!" řekla jsem se smíchem, "nevadí ti, že mi jako ležíš na mojí posteli?"

Chvilku dělal jako, že přemýšlí a pak zakroutil hlavou: "Ne."

Potom se tak šíleně usmál.

"Jak se ti tu vůbec líbí?" zeptal se.

Vždycky jsem byla nervózní, když jsem byla s mužem sama v pokoji, ale s ním to bylo něco úplně jiného. Cítila jsem se tak dobře, jako kdybychom se znali už spoustu let a byla jsem vážně vděčná, že jsem ho potkala. Na druhou stranu jsem ale musela uznat, že mu to vždycky tak strašně slušelo, ale vím, že i když jsem potajmu šmírovala jeho tělo a bažila se nad tím pohledem, tak bych stejně nic neudělala. Vážila jsem si našeho přátelství a nechtěla jsem ho prostě nijak zničit.

"Je to tady vážně moc pěkný! Sice jsem viděla zatím jen trochu, ale nemůžu tomu pořád uvěřit," začala jsem líčit moje pocity, "nemůžu se dočkat až poznám úplně všechno a všechny."

Zasmál se a pak se zakřenil: "Věř mi, všechny nebudeš chtít znát."

Teď jsem si vzpomněla na to jak se venku hádal s těma lidma, ale bylo mi hloupé se ho na to ptát. Nebylo to moc troufalé? Měla jsem ještě spoustu dalších otázek, ale nechtěla jsem ho s ničím otravovat. Navíc ty lidi s kterýma se venku hádal, tak ty vedle něj potom seděli i při jídle, takže jsem byla vážně zvědavá kdo to je. Začala jsem proto jinak.

"Jakto, že jsi vlastně spadl v tom lese?"

Tak tohle mě zajímalo už na začátku. On hlava území a havaruje v lese? Divný ne?

"Tak to taky nechápu," znovu se zasmál, "nikdy za svůj život jsem takhle nesundal skoro čtvrtku lesa. Taky se tomu divím. Ale co vím je, že na mě útočily stíhačky, vyhýbal jsem se a najednou les. Byl jsem docela v šoku."

"Ty jsi nikdy neboural?" zasmála jsem se.

"Ne s tímhle ne," zaculil se, "jo vždycky jsem to někam napral s Lintou. Kamkoliv. Ale to je takovej zasraně rychlej stroj, že je nemožný se potom vytočit a nebo zastavit."

"Lintou?"

"Linta," povzdechl si a přemýšlel jak to vysvětlit, "je to u vás jako motorka, ale rychlejší, hbytější. Navíc to umí lítat, takže si umíš představit, co je to za žihadlo."

"Bože!" zasmála jsem se, když jsem si ho představila, jak tam někde kličkuje na tom stroji. Smáli jsme se tam oba dva a potom jsem musela přestat, protože mě z toho smíchu už bolelo břicho.

"Nedokážeš si ale představit co to je, když se na tom učíš," začal vyprávět, "otec mi jízdu na lintě zakázal, byl jsem ještě malej a tak jsem počkal až nebude mít čas. Ukradl jsem jí a prostě se na tom chtěl naučit sám, protože mi furt říkal, že mě na tom naučí, ale až budu velkej. No a dopadlo to tak, že jsem to totálně rozsekal a já jsem přišel domů poškrábanej, a s krvavou nohou. Otec zuřil, ale nic neudělal. To matka mě v tu chvíli zbila jak malýho kluka. Měl jsem zaracha přes měsíc."

Smál se a já s ním. Tekly mi z toho až slzy proudem a nedokázala jsem si ho představit. Potom jsem se přestala smát a já pokračovala v otázkách, který jsem z něho prostě chtěla dostat. Bylo to ode mě špatné, ale byla jsem prostě jen zvědavá.

"Viděla jsem to video v televizi. To co se stalo teď naposled. Úplně mě to šokovalo, ale potom jsem si zjistila víc. Nechápu proč na vás začali střílet, když jste nic neudělali."

Přikývl: "To jim dal za úkol José. Ten byl za tím vším. Jinak by na nás prý vůbec nezaútočili."

Znovu ten José.

"A to je kdo?"

Lehl si na záda a dal si ruku pod hlavu: "Já jsem se chtěl se Zemí spojit už dlouho, ale nikdy moje vzkazy nedorazily a tak jsem tam prostě musel letět osobně. Bylo mi to divné, ale říkal jsem si, že to mohla být určitě nějaká chyba. Nakonec jsem se dozvěděl, že za tím je José Lhecki a tak se nakonec přiznal. Ten tam měl za úkol vyřizovat dotazy a zprávy, co jim tam přijdou. Moje vzkazy prý údajně smazal, protože měl prý strach a nemohl tomu uvěřit."

Odmlčel se, ale pak zvedl s úměvem ukazováček: "To ale není všechno. Když jsem si na něj došlápl, vylezlo z něho něco úplně jinýho. Tajil to protože nás tam nechtěl. Byl fakt vzteklý a šlo vidět, že je proti nám. Nakonec jsem se dozvěděl, že to byl i on, co tehdá zničil mému otci šanci zajistit mezi Zemí a Trilionem mír."

"Tak to je masakr," žasla jsem, "tak to je pěknej hajzl!"

Zasmál se: "Jo taky jsem na to koukal."

Nemohla jsem uvěřit, že by byl někdo něčeho takového schopný. Pak mi něco došlo.

"Takže on tím pádem o vás věděl. Musel to vědět už sakra dlouho a nic neřekl."

Damien přikývl: "Přesně tak. Jako lidé určitě něco tušili, ale že by věřili, že to byla pravda, tak to ne. Navíc si myslím a jsem přesvědčený, že nebyl sám. Byl na vysoký pozici, podle mě tam stále ještě někdo je, ale netuším kdo to je."

Lépe jsem se uvelebyla na posteli: "Myslíš, že mají něco za lubem?"

"To fakt nevím," řekl zamyšleně, "otázka je - pokud mají něco za lubem, co to přesně bude? Toho se nejvíc obávám. O celkový mír mi zas tak nejde, jako je jasné, že je důležitý, ale pokud se něco stane, tak hold od mírové smlouvy odstoupím a kašlu na to. Mě jde spíš o to, co udělají. Nejvíc se bojím, aby někomu nechtěli ublížit, víš?"

Viděla jsem v jeho očích, jak se bojí o své lidi a bylo mi ho líto. Musel na to být určitě sám, táhl na svých bedrech takovou tíhu a nebyl určitě nikdo jiný, kdo by mu s tím pomohl.

"To bude v pohodě, Damiene," snažila jsem se ho ujistit.

Pousmál se: "Snad ano."

Nadzvedl se a seskočil z postele: "Už půjdu. Uvidíme se zítra, Kim. Dobrou noc."

Popřála jsem mu taky dobrou noc a on potom odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niana Niana | E-mail | Web | 25. února 2017 v 22:44 | Reagovat

Ahoj, tahle knížka mě strašně moc baví a vždycky se nemůžu dočkat, až bude další díl :3.
Jen škoda ty chyby... Většinou čárky, mě vs. mně, hold vs. holt. Všimla jsem si "hbytě" a "uvelebyla" (u obojího by mělo být měkké i).
I tak ale doufám, že budeš pokračovat :).
Niana ^^
P.S.: na kolik dílů to tak bude? :o

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama