Ł niesse mui - 5 kapitola (2/2)

24. března 2017 v 13:21 | Cherry Blossom |  Ł niesse mui - kapitoly

Damien zakroutil hlavou a začal se smát: "Tušil jsem, že to řekneš."

Ten altán byl naprosto boží!

"Nemohl jsi vědět, že jsem to chtěla říct," smála jsem se, když jsem se s ním dohadovala.


Zvenku byl sice bílý, ale zevnitř byl natřen bílozlatě. Vpravo byl velký krb, vzadu byla další místnost a oddělovalo jí to malou stěnou, vysokou asi do pasu a uprostřed byl vchod. Všude okolo byli místa na sezení, takže nebylo pochyb, že se tady určitě dělají nějak velké akce. Všude, na stěnách, na sedačkách, na krbu a dokonce i na vnitřní střeše byly napsány nějaké znaky. Nejvíc mě ale dostalo, že tím jak byl altán velký a vysoký, tak tam bylo i schodiště nahoru. Tam byli další místa k sezení.

"Pojď." Řekl a ukázal mi abych si sedla. Posadila jsem se na pohodlné křeslo, vyrobené z nějaké zajímavé látky a on si sedl naproti mě. Uprostřed byl stoleček.

"Takže, jelikož jsem tě tak neurvale ukradl Melisse, budeme muset procvičit pár slovíček."

Usmála jsem se: "Tak to mi je jasné."

Absolutně nic si nedělal z toho, že jsem si ho dobírala a provokovala. To u nás by bylo nemyslitelné, tam byste si jednou vystřelili z hlavy státu, hned byste šli a ani byste nemekli. Líbilo se mi, že to tady bylo takové klidné, že byl Damien tak pohodový a že i lidi se tady necítili svázáni. Myslím, že domů už se asi nevrátím. Naučím se tady jazyk, najdu si potom domeček, práci a nakonec tady asi zůstanu.

"Takže, slovíčka najdeš i u sebe v pokoji - v knize, takže ti doporučuju, se je co nejdřív naučit. Až je budeš umět, zajdeme s Melissou dál. Začneme těma lehčíma, to co můžeš vidět a na co si můžeš sáhnout."

Přikývla jsem a potom si na něco vzpomněla: "Co vlastně znamenalo to, cos mi řekl u tý večeře?"

"Úcanya?" zasmál se.

"No přesně to."

"To znamená - zbabělče," usmál se, "není to ale brané jako nadávka, ale spíš, že si někoho dobíráš. V případě nadávky by to znělo - Úcanya Vorti."

"Takže tys mi řekl, že jsem zbabělec?" zasmála jsem se a dělala, že jsem naštvaná, ale potom jsem se uklidnila. Rozhodla jsem se, že ho vezmu na milost.

"To je jedno. Jdeme na ty slovíčka."

A tak mi začal slovíčka vysvětlovat. Dozvěděla jsem se, že třeba vesmír se řekne Ciklaale, planeta Země je Yeeton, ten velký letoun je Kreiton, Nermian je název vždy pro velmi významný den, liótë je květina, telma je zase kniha a tak podobně. Snažila jsem se zapamatovat si všechno, co mi říkal, ale zapamatovala jsem si snad jen tři slovíčka.

Ani bych nevěřila, že mi s ním bude tak dobře. Najednou jsem si uvědomila, jaké štěstí jsem měla, že jsem ho potkala a byla jsem tomu opravdu vděčná. Nejvíc jsem byla ale vděčná jemu. Vzal mě sem, dá se říct pod svou ochranu a ve volném čase se mi věnuje. Nikdy bych opravdu nevěřila, že se mi tohle stane a vím, že kdyby mi tohle babička řekla, tak bych jí stejně nevěřila. Tohle prostě musíte zažít na vlastní kůži, abyste tomu mohli věřit. Najednou jsem byla od mých myšlenek odtrhnuta, protože do altánu vešla Meriah, aneb má služebná.

"Tar Arani," uklonila se nejdříve Damienovi a potom i mně, "slečno." Hned na to pokračovala: "Je čas na večeři."

Ve stejný čas jsme se na sebe podívali. Není možné, že jsme tady byli takovou dobu! Dokázala jsem v jeho pohledu přečíst, že si myslí totéž co já a musela jsem se usmát.

Damien jen přikývl: "Se slečnou budeme za okamžik v hale."

Meriah se znovu uklonila a odešla. Byla jsem připravena na to, že když už Meriah přišla, že se ihned zvedneme a půjdeme rovnou s ní, ale Damienovo postoj mě dostal. Na tohle jsem nebyla připravena, ale hned jsem se uklidnila a zůstala sedět. Vždyť je přece král a ten může všechno, nebo ne? Zajímalo mě jestli má tady taky nějaké povinnosti, pravidla a nebo ne. Tuhle otázku jsem si také připsala na můj imaginární seznam, který jsem se snažila zapamatovat.

"Nemůžu uvěřit, že jsme tady byli tak dlouho," usmál se a zvedl se z křesla, "půjdeme na tu večeři, jinak jsou schopný sem dojít ještě třikrát."

Zvedla jsem se a přidala se k němu: "Taky nechápu, přišlo mi, že jsme tady tak krátce. Navíc jsem si tím pádem nestihla zacvičit a ani zaběhat. Musíš mě proto u Melissi omluvit, žes mě zdržel."

Znovu jsem si ho dobírala a zase si z toho nic nedělal. Najednu stranu jsem byla ráda, že jsem strávila čas s Damienem, ale byla jsem i zklamaná. Chtěla jsem si zaběhat, byl tady kousek od nás les a už mě to lákalo. Nevěděla jsem ale jestli je to dovoleno, takže jsem se raději zatím neptala, aby mi zůstala alespoň malá jiskřička naděje, že bych tam mohla jít i sama a nemít za zády pořád někoho.

"Jsem hold brzda no," zaculil se na mě, "a jestli si chceš trošku protáhnout tělo, vím jak a kde."

Najednou jsem se zarazila. Damien si toho samozřejmě všiml a zastavili jsme se naráz. Nebyla jsem vyděšená a ani naštvaná, jen mě ta věta překvapila. Znělo to tak sexisticky, nebo jsem to pochopila špatně? Brala jsem ho jen jako kamaráda, dalo by se říct jako nejlepšího kamaráda - přítele a upřímně, už jsem nad ním dokázala nejednou slintat. Ale že by se mě takhle pokusil dostat do postele? Takhle to vyklopit naférovku?

Najednou mi se smíchem položil ruce na ramena: "Kim, buď v klidu. Takhle jsem to opravdu nemyslel."

Pochopila jsem to samozřejmě špatně. Bože, jsem pitomá!

"Promiň," začala jsem se smát, ale pořád jsem se cítila blbě, "vypadám teď jak pako."

Pustil mě a vydali jsme se znovu na cestu.

Usmál se: "Ale to vůbec. Jen jsem chtěl říct, že tady máme vzadu velkou tělocvičnu. Kluci tam cvičí, i některé z ženských tady a samozřejmě, ty jí můžeš využívat taky. Takže jestli chceš, ukážu ti jí a můžeme si třeba něco zahrát."

"To by šlo," řekla jsem a potom ho praštila jemně pěstí do ramene, "ale pro příště žádný sexistický narážky. Nebo uvidíš." Nakonec jsem mu ještě pohrozila ukazováčkem.

Ten se začal smát, potom mě chytil se smíchem okolo ramen a zašeptal mi do ucha: "Ani trošku?"

"Damiene!" začala jsem se děsně smát, "styď se."

Věděla jsem, že to myslel ze srandy, proto jsem ho také objala okolo pasu a byla ráda, že jsme si to takhle vysvětlili a věděla na čem jsem. Byli jsme jen přátelé, jako nejlepší přátelé a věděla jsem, že bych při něm vždy stála. Za to co pro mě udělal, za to jak se o mě tak stará, bych mu měla klečet u nohou. Nevěděla jsem sice proč si to zasloužím, ale byla jsem za to vděčná. Došli jsme až k brance a tam už jsme uviděli Ariu a Liamiho. S Damienem to samozřejmě ani nehlo.

"Tar Arani. Slečno." pozdravili nás a uklonili se.

Damien jim kývl, pustil mě a nechal mě jako první projít už otevřenou brankou, potom se znovu zařadil vedle mě. Šli jsme mlčky a Aria s Liamem šli za námi. Bylo mi blbý, že nás takhle potkali, už byla docela tma a vypadalo to opravdu divně. V očích jiných lidí jsme mohli klidně vypadat jako pár. Hned na to jsme došli ke dveřím, ty otevřel Damien a nechal mě vstoupit. Vešla jsem dovnitř a všechny oči se na nás samozřejmě zaměřili. Damien si toho buď nevšiml a nebo to dělal, ale šel vedle mě automaticky ke stolu. Uviděla jsem Meriah u stolu, Melissu, zbytek ze strážců a ostatní. Bylo jich tady hodně. Nikdy bych opravdu nevěřila, že se do tohohle domu vejde tolik lidí.

Teď jsem si všimla, že u stolu sedí znovu ta paní a jeho matka s otcem. Vzpomněla jsem si, že ráno hned po snídani odjeli. Nevěděla jsem kam jeli, ale bylo mi to vcelku jedno. Jedno mi ale určitě nebylo jakým způsobem se na mě ta mladá žena dívala. Přišli jsme ke stolu, obešli jsme ho a potom si Damien stoupl vedle matky.

"Matko, otče, Rachel," pozdravil je Damien.

Poslední jméno ale vyslovil trošku víc naštvaněji.

Sklonila jsem hlavu a pozdravila je též, ale jen prostým: "Dobrý večer."

Damien mi poté ukázal, abych se posadila a tak jsem poslechla. Damien vypadal naštvaně, ale vůbec jsem netušila proč. Dala jsem se pomalu do jídla.

"Slečno Lebenster." uslyšela jsem hlas vedle Damiena, vzhlédla jsem a uviděla, že se jedná o jeho matku. Byla jsem na rozpacích. Co mi chce?

Ta se poté usmála: "Můžu s Vámi po večeři mluvit?"

Damien vzhlédl a odpověděl za mě. Ani netušil, jak jsem mu byla vděčná.

"Slečna jde se mnou potom do tělocvičny, ale pokud chceš, bude mít čas zítra."

Mluvil se svou matkou klidně, slušně a poznala jsem na něm, jak svojí matku miluje.

Kývla: "Jistě, není problém."

Dala se ihned do jídla a já také. Nevěděla jsem co mi chce, byla jsem z toho mírně nervózní a nemohlo mi uniknout, že se na mě Rachel stále nenápadně koukala. Dělala to vždy tak, abych si toho nevšimla, ale já to poznala a došlo mi, že proti mě cítí určitě nějakou averzi. Nechápala jsem ale proč. Vždyť jsem jí přece nic neudělala, nebo snad ano?
Dojedla jsem polévku a poté si nabrala na talíř druhé jídlo. Tady to bylo vymyšlené tak, že se vždy navařilo, polévka se dala do teriny a zbytek jídla se dal na tác, nebo pokud to bylo teplé jídlo - do mísy a přiklopilo se to víkem. Omáčky potom byly v jiné míse. Ani jsem netušila, co máme dnes za jídlo a bylo mi to jedno, takže jsem si na talíř dala podle svého uvážení.

Rozhlédla jsem se a připadalo mi, jako kdyby tady chcípl pes. Vzpomínám si, že ráno to bylo podobné, aneb jak jsou poblíž tyhle lidi, Damien je jiný a vůbec se nebaví, tak jak ho znám. Ráno všichni jedli, nikdo nepromluvil a tím samozřejmě myslím všechny v hale. Odpoledne jsme byli u stolu jen my dva, lidi vypadali víc v pohodě a všimla jsem si, že se bavili a smáli. Vzdychla jsem a dala se znovu do jídla. Náhle jsem poznala, jak na mě Damien kouká a tak jsem vzhlédla. Pohodil hlavou, jako kdyby se ptal, co se děje.

Pochopila jsem, že to na mě poznal a znervózněla jsem. Jak mu mám říct, že se okolo jeho rodiny necítím dobře, že mě Rachel očividně nenávidí a že se bojím co mi řekne jeho matka? Navíc nechápu, že my dva nejsme siamský dvojčata. Rozumíme si, dokážeme si asi číst myšlenky a stojíme při sobě. Jestli tohle není moje dvojče, tak co potom? Mávla jsem rukou a tím mu dala najevo, aby to neřešil a tak se otočil. Damien po několika minutách dojedl a já vzápětí taky. Sice jsem se v tom rejpala, ale už jsem neměla chuť a tak jsem odložila příbor, koukla na něj a on na mě kývl.

Zírala jsem na to, jak tady vedeme tichou poštu a doteď jsem nevěřila, že to jde. Zvedla jsem se, Damien byl hned za mnou, rozloučili jsme se a odešli. Šla jsem vedle Damiena, ale nešli jsme po schodišti nahoru, ale vedle nich byly dveře. Damien mi podržel dveře a já vešla do chodby. Hned co se za námi dveře zavřely, jsem uviděla jak se zase uvolnil. Znovu tu byl ten kluk, co ho znám.

"Co se děje?" zeptal se.

Znovu jsem vzdychla: "Nevím jestli to je vhodné, Damiene."

Zastavil se uprostřed chodby a já s ním. Podívala jsem se na něj.

"Není vhodné?" začal, ale mluvil klidně, "myslel jsem, že jsme přátelé, Kim. Nechci tě stavit do situace, že ti to nařizuju a že mi to musíš říct. Jen ti chci pomoct a chci aby jsi věděla, že mě můžeš říct opravdu cokoli. Vím, že mě neznáš tak dlouho, ale chci aby jsi mi věřila a to je jediné, co od tebe žádám."

Naprosto udiveně jsem na něj zírala a nevěděla co si myslet. Na jednu stranu měl pravdu, ale na druhou jsem si připadala hloupě. Sice jsme byli přátelé, ale co vše mu můžu říct a s čím vším se mu vlastně můžu svěřit? Rozhodla jsem se ale, že se svěřím.

"Jde jen o to, že je mi to hloupé to říct, když sedí u stejného stolu, ale bude to lepší, když to budeš vědět," vzdychla jsem, "zdá se mi, že mě ta Rachel nenávidí a štve mě to. Nic jsem jí neudělala. Tak proč je proti mě?"

Damien se zamyslel: "Taky jsem si toho všiml a máš pravdu, žes jí nic neudělala. Rachel znám už od malička a nechápu co to do ní vjelo. Navíc jsem jí odtuď včera vyhodil, takže se divím, že přijela zpátky a opravdu by mě zajímalo, co tady chce."

Stále mi neodpověděl na mojí otázku a to, proč vlastně nenávidí mě? Nic jsem jí neudělala, od té doby co jsem tady jsem se s ní ani nebavila a raději jsem ji zdravila. Ona mě jen ale buď přehlížela a nebo na mě vražedně koukala. Navíc jsem stále nevěděla kdo to je, co tady vlastně dělá a proč jí vyhodil. Jsem ale rozhodnutá to zjistit.

"Tys jí vyhodil?" zajímala jsem se.

Damien mi ukázal, aby jsme se vydali na cestu a tak jsem se zařadila vedle něj. Doufala jsem, že mi o ní něco poví.

"Jo," zasmál se, "a byla to ta nejlepší věc co jsem mohl udělat."

Odmlčel se, ale hned pokračoval.

"S Rachel mě seznámil otec. Její rodiče tady byli na oslavě mých narozenin a ona s nimi. Tak jsme se spolu začali bavit, ona sem jezdila často a rozuměli jsme si. Nakonec jsme se spolu domluvili, že jelikož nám to spolu tak klape, tak se vezmeme. Byli jsme ale mladí a tak jsme spolu zatím jen trávili čas. Otec byl na trůně, takže nebylo kam spěchat a my jsme si doslova plánovali náš budoucí život. Ze začátku to bylo dobrý, ale potom se začala chovat strašně a já pochopil, že to prostě není žena, s kterou bych měl strávit zbytek života. Chtěl jsem se s ní domluvit slušně a tak jsem jí řekl, jak to vlastně cítím. Přemluvila mě a slíbila mi, že se bude chovat jako dřív. Bohužel to nedodržela a já jsem se nakonec dozvěděl, že to od otce bylo všechno plánovaný. Domluvil se s jejím otcem, že nás dá dohromady a prý by měla být i nějaká údajná smlouva. Nakonec mě včera tak strašně naštvala, že jsem nakonec zrušil zasnoubení a vyhodil jí."

Takže Rachel byla vlastně jeho exsnoubenka, proto tady je a sedí u stejného stolu. Netušila jsem proč se tak chová k Damienovi, když je tak v pohodě a navíc jsem pořád nechápala, proč nenávidí mě, když jsem jí nic neudělala. Najednou jsme došli až nakonec, Damien otevřel další dveře a my vstoupili do tělocvičny. Byla velká, prostorná a skvěle zařízená. Bylo tam vše co jste si přáli a několik věcí jsem tam ani nepoznala. Rozhodla jsem se, že se nejdříve protáhnu a tak jsem začala.

"A proč vlastně nenávidí mě?" zeptala jsem se, mezitím co jsem si protahovala nohy, "vždyť mě ani nezná, jsem tady nová a nic jsem neudělala. Nechápu tenhle postoj."

Ten se postavil přede mě a začal si protahovat ruce. Potom přestal.

Koukl se na mě: "Já to s ní zítra vyřeším. Naposled."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti nová kniha Ł niesse mui?

Ano
Nevím
Ne

Komentáře

1 ┼Nemessis Rio Kurumi ┼ ┼Nemessis Rio Kurumi ┼ | Web | 30. března 2017 v 13:57 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama