Ł niesse mui - 6 kapitola (1/2)

14. dubna 2017 v 16:02 | Cherry Blossom |  Ł niesse mui - kapitoly

Ráno jsem se vzbudila do nádherného rána a mě bylo hned jasné, že bude opravdu krásně. Vyskočila jsem z postele, hned vběhla do šatny a prohlížela si, co si dnes vezmu na sebe. Měla jsem dnes schůzku s Echielou, s Damienovo mamkou a chtěla jsem, abych vypadala dobře. Sáhla jsem po svém oblíbeném červeném tričku a k tomu si vzala obyčejné džínové kraťasy. Učesala jsem se, spletla si vlasy do copu a potom si umyla obličej. Jemně jsem se nalíčila a podívala se na hodiny na zdi. Sice mi o nich ještě nikdo zatím neřekl, ale už jsem tak nějak pochopila, jak to tady chodí.


Byla jsem tady už tři dny a zdálo se mi to, jako kdybych tady byla snad už rok. Bavilo mě to tady, vypadalo to tady skvěle a cítila jsem se zde jako doma. Bylo tu pár okolností co mi tenhle pocit ničilo, třeba jako Rachel, ale nebudu si kvůli ní ničit náladu. Já jí za to nemohla, nic jsem jí neprovedla a tak jsem se rozhodla, že už to hrotit nebudu. Mimoto se s ní dnes Damien domluví a tuším, že dnes nadobro odjede. Ještě naposled jsem se usmála do zrcadla, vešla do pokoje a ustlala si po sobě.

Nakonec jsem se podívala na knihy, co byli na stole. Konečně, po třech dnech, jsem se k nim dostala. Usmála jsem se, sedla si na postel a otevřela jí. Byli to slovíčka a tak jsem se je snažila zapamatovat. Některé jsem už slyšela a tak nebylo těžké je někam přiřadit. Povzdechla jsem si. Nebylo pochyb, že než se to naučím, tak už budu stará babička. Byla jsem nakonec opravdu ráda, že na mě zezačátku všichni mluví mým rodným jazykem. Nevím jak dlouho jsem nad tím seděla, ale najednou se ozvalo zaklepání a do místnosti vešla Meriah.

Uklonila se v půli cesty ke mně: "Dobré ráno, slečno. Je čas na snídani."

Zvedla jsem se a šla s ní do haly. Tam už bylo spousta lidí, ale u stolu pro VIP nikdo neseděl a to ani Damien. Byla jsem mírně nervózní, protože to bylo poprvé, kdy jsem ho tady neviděla, ale nechtěla jsem zbytečně strašit. Sedla jsem si jako jediná k tomu velkému stolu a musela se nadechnout. Připadala jsem si tak hloupě! Meriah se potom zase uklonila a šla si sednout jinam. Rozhlédla jsem se a hledala někoho známého, kdo by mě alespoň povzbudil. Navíc všichni mlčeli a mlčky jedli. Bylo to vlastně teď poprvé, kdy jsem se zde opravdu necítila dobře. Najednou jsem zpozorovala Dariu, seděla u třetího stolu ode mě a tak jsem jí poslala vzduchem vzkaz: 'Pomoz mi.'

Daria se hned usmála, nečekala a zvedla se. Něco řekla spolusedícím a poté se rozešla ke mně.

"Ahoj," řekla.

Postavila se vedle mě a opřela se rukama o stůl: "Vidím, že potřebuješ pomoct. Nechceš jít k nám?"

Byla jsem tak ráda, že jí vidím.

Usmála jsem se na ní: "Klidně."

Zvedla jsem se a šla s ní k jejich stolu. Všichni se na mě podívali, ale potom se znovu pustili do jídla. Daria mi ukázala kam si sednout, tak jsem se posadila a Daria si sedla vedle mě.

"Dobré ráno," řekla jsem a rozhlédla se, "jmenuji se Kim."

Všichni mě pozdravili a také se představili. Vedle mě po levé straně seděla Carla, příjemná postarší žena s hnědými vlasy. Vedle ní seděl Valentine, chlapec asi o trošku starší než já, měl černé vlasy a hnědozelené oči, vedle něj byla Karin, ještě mladší než já a vedle ní seděla Meriah. Nebylo pochyb, že jsou obě určitě nejlepší kamarádky. Vedle Meriah seděl Marco, ten atletickej chlápek co byl s námi v Kreitonu. Nalevo od něj seděl Eugen, postarší chlap, co mi mohl v klidu dělat tátu a vedle něj seděla Lira, potom nakonec Daria a já.

"Vy jste prý z planety Země," otočila se na mě Lira se zájmem.

Podívala jsem se na ní: "Ano jsem."

"Víte, že Vás obdivuji?" usmála se, "nedokáži si představit letět někam do neznáma a být tak daleko od domova. Ještě k tomu sama."

Její slova mě dostala. Já a být někým obdivována? Já, která jsem úplně obyčejná?

"Děkuji, ale není na mě co obdivovat," řekla jsem, "já jsem ráda, že jsem dostala takovou příležitost a že tady mohu být."

Přikývla a já jsem si nandala na talíř jídlo. Poté jsem se konečně zakousla do prvního sousta. Ještě pořád jsem si nemohla zvyknout na to, že je tady jiné jídlo a nemyslela jsem to tím, že by mi nechutnalo. Naopak, tohle bych mohla jíst do konce svého života.

"Jak dlouho tu vlastně budete?" podívala jsem se za hlasem a všimla si, že to byl Valentine. Černé vlasy měl nagelované a rozčepýřené. Měl je ale poměrně delší než Damien.

"Zatím jen na dva měsíce, ale ještě se uvidí."

Kývl a potom jsem se na všechny se zájmem podívala: "Co tady děláte za práci?"

Daria začala: "Mě znáš, já jsem tady jako strážná a hlídám to tu."

Meriah pokračovala: "Já jsem služebná."

Karin se vedle ní usmála: "Já jsem tady také jako služebná."

"Já tady vařím." řekla Carla.

Daria se zasmála: "A taky nám děláš náhradní matku."

Ostatní se smíchem souhlasili a Carla se začala smát. Se zájmem jsem poslouchala ostatní.

Marco se přestal smát a pokračoval: "Mě už znáte, jsem také strážný a stejně tak i Eugen."

Lira vzhlédla: "Já se starám o zahradu a o okolí. Také samozřejmě o květiny uvnitř."

"Já pořádám akce," řekl nakonec Valentine, "a chci se zeptat, budete tu i na ples?"

"Kdy to bude?" koukla jsem se na něj a naše pohledy se na okamžik uzamkly.

Valentine opravdu nebyl špatný kluk a vypadal slušně.

"Za sedm dní," odvětil se zájmem.

Pokrčila jsem rameny: "Ani nevím. Možná ano."

Zakousla jsem se do dalšího sousta a najednou jsem se zarazila. U stolu seděl Damien a zíral na mě. Seděla jsem přímo naproti němu, takže na mě pěkně viděl a ani nevím proč, ale byla jsem najednou nervózní. Vedle něj seděla jeho matka, ale jinak tam nikdo nebyl a tak jsem se na něj usmála. Úsměv mi oplatil. Dojedla jsem mlčky své jídlo a poté se opřela o opěradlo židle. Uviděla jsem, že ostatní se už zvedají a tak jsem se také postavila.

Podívala jsem se na Dariu a usmála se: "Děkuju. Měj se pěkně."

Poté jsem odešla, vyšlápla schodiště a došla do pokoje. První hodinu jsem měla za chvíli, tak jsem se na chvíli posadila na postel a čekala na Melissu. Ani jsem se nenadála a už se ozvalo zaklepání. Dovnitř vstoupila Melissa a pozdravily jsme se. Poté jsem jí následovala na hodinu. Vyšly jsme po chvíli ven a tam si sedly k tomu velkému stolu. Posadila jsem se naproti Melisse a ta mi znovu začala do hlavy šrotit slovíčka. Říkala všechny co jsem viděla poblíž, ale i ty co jsem slyšela včera a snažila jsem se je zapamatovat. Poté se zvedla a pokynula mi, abych šla za ní. Po chvíli jsme došli do haly, kde už nikdo nebyl. Jen tu a tam dveřmi prošla služebná a nebo někdo jen tak proběhl, protože něco potřeboval.

Zastavila se uprostřed místnosti: "Jelikož bude za nedlouho ples, musíte se naučit jak se správně chovat u ostatních lidí. Kdo má kde svoje místo a co dělat. Jak držet tělo, jak se vyjadřovat a jak komunikovat."

Přikývla jsem a ona se přede mnou uklonila: "Tohle je úklona. Zde se uklání jen králi a nebo hostům. Pozor ale, když se sejdou dva hosté, úklona nemusí být. Ukloníte se tím, že dáte pravou ruku za záda, pravou nohu dozadu a pokrčíte levou nohu. Poté skloníte i zrak. Úklona v naší zemi neznamená povinnost. Nemusíte jí dělat, je to ale ukázka toho, že si té osoby vážíte a že jste si vědoma jeho postavení. Tak a teď si jí vyzkoušejte i Vy."

Snažila jsem se udělat skvělou úklonu, ale moc mi to nešlo, tak mi Melissa ukázala kde přesně má ruka být a že nemám dávat tu nohu tak dozadu. Melissa se potom usmála, že to je skvělé a tak jsem na sebe byla hrdá. Zkusila jsem si to ještě párkrát a poté jsme toho nechaly.

"V případě vykání, tykání a celkově u vyjadřování je to drobet složitější," pokračovala, "vyká se zde vlastně všem, pokud tu osobu neznáte a pokud je na vyšší pozici než jste Vy. Vy jste tu zatím jako host, takže máte ještě takovou dá se říct - imunitu, takže pokud uděláte nějakou chybu, nedbá se tak na to a zatím se to neřeší. Doporučuji se proto naučit tento lehký návod. První na stupínku je vždy král, královna a děti. Druzí jsou jejich rodiče a to jen matka a otec. Pozor zde se ale stále kouká na pozici. Pokud je jeden z nich starší, či má vyšší pozici - exkrál, exkrálovna, je vždy nad pozicí jiného. Poté dalším stupínkem jsou hosté, pracovníci krále a poslední jsou ostatní lidé."

Ihned jsem si na něco vzpomněla. Nechtěla jsem rozpoutat debatu, ale najednou mi to přišlo jako protiřečení.

"Nechci vypadat jako rýpalka, ale neříkala jste minule, že jsou si tu všichni rovni? Tak jak potom můžou být na jiné pozici?"

Pousmála se a zvedla ukazováček: "Jste pozorná. Tohle je jen ve znamení vykání, jinak jsou si tady všichni opravdu rovni. Snažíme se mezi sebou bavit otevřeně a bez rozdílu. Je jasné, že se budeme jinak vyjadřovat ke služebné a jinak se budeme bavit třeba s králem, ale snažíme se zde mít vždy rovnost. To znamená třeba, že každý má stejný práva a když dejme tomu nějaký zahradník na někoho zaútočí, je vyhnán stejně jako třeba syn krále. Post neznamená v případě zrady opravdu nic. Pokud se bude hádat třeba uklizečka dole ve městě, s pracovnicí zde v domě, má každý názor stejnou váhu. Neznamená, že když pracujete zde, že jste něco víc, než lidé tam dole. To opravdu ne."

Přikývla jsem: "Tak to je skvělé. Jsem ráda, že jste mi to vysvětlila."

"Není za co."

"Chci se ještě zeptat," zajímala jsem se, "všimla jsem si i docela jiného tónu hlasu. Chci tím říct, že u všech jsem si všimla, že s králem mluvíte tak nějak jinak. Mám pravdu?"

"Jste opravdu velice všímavá, slečno Lebenster," usmála se, "a máte pravdu. Našeho krále si velice vážíme a jsme za něj opravdu vděční. Nechci zde nikoho urážet, ale jsem opravdu ráda a vděčná, že je zde on a ne jeho bratr."

"Dereck?"

Přikývla a zamračila se: "Jestli bude král on, tak to budou hodně těžké časy. Snad to ale nebude zas tak zlé."

"Ale vždyť je králem Damien ne?" zajímala jsem se dál.

"Ano to je, slečno," povzdechla si, "a my máme ještě spoustu práce."

Najednou jsem ucítila strach. Proč se mi o tomhle nesvěřil? Ode mě chce, abych byla upřímná a já se musím věci dozvědět od jiných lidí? Ale zase nadruhou stranu jsem byla jen host. Můžu být ráda i za to málo, co mi říká. Stejně se to ale chci dozvědět. Až bude vhodná chvíle, tak se ho na to zeptám a jsem zvědavá na to, co mi odpoví. Podle toho co jsem pochopila, tak sice králem je, ale asi ne nadlouho. Vždyť ho lid miluje, tak proč by se toho vzdával? Proč?
Poté jsme se ihned vrhly na tanec. Naučila mě jeden moc skvělý tanec a hodně jsme se u toho nasmály, protože jsem byla takové jelito, že jsem jí pošlapala nohy. Nevěděla jsem kdy jsme skončily, ale rozloučily jsme se a dozvěděla jsem se, že mám na zítra volno. Stále mám ale cvičit a šrotit slovíčka. Vyběhla jsem nakonec schodiště nahoru a vešla do pokoje. Tam jsem potkala Meriah jak mi žehlí věci.

Ihned se uklonila: "Slečno, dobré odpoledne přeji. Za okamžik bude oběd."

,,Děkuji. I Vám krásné odpoledne.´´ usmála jsem se na ní a posadila se na postel.

Pořád jsem přemýšlela nad Damienem a nad tím co jsem se o něm vše dozvěděla. Nakonec jsem ale otevřela knihu a snažila se učit. Stále mě to ale vracelo k tomu co jsem se dozvěděla a tak jsem potom vzteky knihu zavřela. Podívala jsem se na Meriah.

"Meriah?" řekla jsem, "proč nechcete abychom si tykaly?"

Ta vzhlédla od prádla a koukla se na mě. Napadlo mě, že jsem mohla být trošku slušnější, ale zajímalo mě to. Nechci, aby mi vykala, protože jsem si připadala divně.

"Nechci být neslušná, slečno. Jste host."

"A mě přijde naopak divné, když mi tak mladá holka vyká," usmála jsem se, "a vůbec by to nebylo neslušné, Meriah. Pokud nechcete, tak si prostě budeme dál vykat, ale myslím, že by to bylo super. Nemyslíte?"

"Uznávám, že i pro mě by to bylo asi lepší." zaculila se.

Pohodila jsem se smíchem rukama: "No a je to. A stejně nejsem tak stará, aby mi někdo vykal."

Ta se zasmála a přežehlila další prádlo: "Kolik ti vlastně je?"

"Nedávno mi bylo dvacet."

"Opravdu?" usmála se, "oslavila jsi to pořádně?"

Hned jsem si vzpomněla na rodinu. Jak jsem byla tady pořád ve shonu, tak jsem neměla ani čas přemýšlet nad tím, co asi dělají a jak se mají. Otec s matkou se o mě určitě bojí, protože neměli žádné zprávy a u matky mi to bylo asi ještě jedno. Nedokázala jsem jí ještě tu zradu odpustit. To po otci se mi stýskalo hodně a hlavně po babičce.

Jak ona se má a kde zrovna je?

"Snažila jsem se. Tobě je kolik?"

"Bylo mi 17."

"A služebnou děláš jak dlouho?"

Usmála se: "Od malička."

Nemohla jsem tomu uvěřit. Tohle prostě není možné. Aniž bych cokoliv řekla, tak ihned pokračovala.

"Tohle jsem chtěla dělat už od té doby, kdy jsem poprvé přijela. Moje matka tady pracuje také jako služebná a často mě brávala s sebou. Nudila jsem se a tak jsem jí pomáhala. Tím pádem jsem se hned začala učit na tohle řemeslo a hned jak jsem mohla, tak jsem ho začala dělat. Za ten čas jsem se dopracovala až na pozici, kdy uklízím a pomáhám hostům a královské rodině. Dělám to co mě baví, mám kdykoliv volno, pokud teda udělám práci co mám a také jsem na blízku mamce. Co víc si přát?"

"Tak to je skvělé."

"Ty tady chceš zůstat a nebo potom odlétáš zpět?"

"Ani nevím. Záleží taky na Damienovi," povzdechla jsem si a usmála jsem se. Ihned jsem se opravila: "Pardon, na králi. Nechci být nějaká neuctivá."

"V pořádku," řekla, přišla potom ke mně a usmála se, "nechceš jít někdy o volnu do města?"

"Klidně."

Přikývla, ale potom se zhrozila: "Pojď, nebo přijdeme pozdě."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Líbí se ti nová kniha Ł niesse mui?

Ano
Nevím
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama