Ł niesse mui - 6 kapitola (2/2)

28. dubna 2017 v 13:20 | Cherry Blossom |  Ł niesse mui - kapitoly

Rychle jsem se zvedla, Meriah také a po chvíli jsme vběhly do chodby. Nakonec jsme po pár vteřinách vešly do haly a já najednou nevěděla kam si sednout. Damien byl už na svém místě, vedle něj seděla jeho matka, ale nikdo jiný tam nebyl. Rachel a jeho otec asi už odjeli ráno. Nechtěla jsem je tam nechat samotné, ale zase jsem viděla, že je volné místo u Darii. Meriah také netušila co dělat, ale rozhodla se, že bude asi nejlepší, když vezme hosta k čestnému místu.
Já jsem se najednou zastavila, Meriah také a potom jsem se šla posadit vedle Darii. Ještě jsem po cestě dokázala poslat pozdrav Damienovi a Meriah se posadila přímo naproti mě. Snad se na mě nebude Damien zlobit. Pokud tady zůstanu, stejně budu nakonec jíst určitě u tohohle stolu, tak proč si na to nezvyknout hned? Nemohla jsem si nevšimnout, že na mě Damien nevěřícně koukal a stejně tak Daria co byla vedle mě.


"Zdravím a přeji dobrou chuť." řekla jsem vesele a pustila se do jídla.

Meriah také koukala, ale nic neřekla. Snědla jsem s chutí polévku a vrhla se na druhé jídlo. Chutnalo to zase božsky, jedli jsme všichni mlčky a když jsem to dojedla, opřela jsem se znovu o opěradlo židle. Dojedlo víc lidí, zvedali se od stolů a nebo někteří stále seděli. Záleželo na tom jestli někdo chvátal a nebo ne. Rozhlédla jsem se a všimla si pár lidí co už jsem viděla. A až teď jsem si všimla těch nádherných stěn, stropů a vymyšlených oken. Nikdy předtím jsem si toho nevšimla, protože jsem lítala sem a tam, ale tady jsem měla čas si to vše prohlédnout. Jet po každé čáře, každé křivce, podívat se na všechny detaily a kochat se pohledem. Strop byl hvězdicově klenbový, uprostřed toho byl obří lustr a klenby směřovaly až k zemi, kde z nich byly vytvořeny sloupy. Stěny byly bílé, ale znovu na nich byly vyryty nějaké znaky a okna byla velká, nahoře obloukovitá. Vypadalo to prostě skvěle.

Najednou jsem si všimla, že většina lidí odešla, u našeho stolu ale stále seděla Daria, Valentine, Meriah, Karin a Eugen. Jinak ostatní odešli. Valentine si povídal s Eugenem. Karin, Daria a Meriah si povídaly také mezi sebou. Už mě to zde nebavilo, tak jsem se zvedla a Meriah se zvedla také. Ukázala jsem, aby stále seděla a řekla jí že se jdu jen podívat ven. Nakonec si sedla zpět na židli a dál se začala vesele bavit s Dariou. Vyšla jsem proto po chvíli ven a zavřela za sebou dveře.

Venku bylo opravdu nádherně a tak jsem se podívala na oblohu. Vypadala vlastně úplně jinak než ta naše. Byla hodně světle modrá, někde skoro do světle zelena a tu a tam byly pestrobarevné čáry. Mrzelo mě, že vlastně nemám tolik času na to abych si to tady pořádně prohlédla a místo toho se musím učit. Zítra jsem měla ale volno, tak si to chci užít a nechci slyšet ani slovo o učení. Došla jsem ke stolu, sedla si na židli a opřela se. Podívala jsem se do dáli. Vlastně celý dům byl na vysokém kopci, nahoru jste tudíž museli buď dojet, doletět a nebo jít po cestě pěšky. Plot byl tady obehnán jen a pouze okolo srázu, jinak byl průchod na cestu volný. Žádná brána, žádné stráže a dveře stále otevřeny. Nevím, ale budilo mě to přátelskou atmosférou.

Tráva zde byla také zelená, ale víc do světlé barvy a byla čerstvě posekána. Cesta byla z nějakých snad oblázků a tam víc napravo byla ta obří plocha na kterém stál ten monstrózní letoun, kterému se říkal Kreiton. Vypadal impozantně až trošku nebezpečně, jako kdyby čekal na svou oběť, přikrčen jako lev a připraven vyskočit a zardousit ji. Usmála jsem se.

Bylo to děsné přirovnání.

A tam dole bylo to velké město. Toužila jsem se tam podívat, poznat další lidi a kochat se tou krásou. Domy byly podobné jako u nás, akorát že menší. Nikde jste neviděli paneláky a nebo vysoké stavby.

"Ahoj." uslyšela jsem vedle sebe hlas.

Koukla jsem se za hlasem a aniž bych se musela ujišťovat, poznala jsem ho ihned. Byl to Damien, nebyl ale sám, protože vedle něj stála jeho matka. Pozdravila jsem ho zpátky.

Hned na to jsem pozdravila i jeho matku: "Dobrý den."

Usmála jsem se a snažila se uklidnit. Oni si sedli na židle vedle mě.

"Moc mě těší, že Vás poznávám slečno Lebenster," řekla, "a chci jen říct, že je mi líto co se stalo to s Vaší matkou. Samozřejmě tu vždy budete mít dveře dokořán."

Echiela vypadala krásně a mladě. Neměla ani moc vrásek a byla určitě inteligentní a milá. Měla hnědé, po pas dlouhé vlasy, hnědé oči a byla štíhlá. Na sobě měla žluté šaty, obyčejné a lehké jako vánek. V pase měla pásek, na ruce se jí třpytil nádherný náramek a na nohách jí seděli páskované botky. Kdybych nevěděla, že je to triliánec, určitě bych tipovala, že je to nějaká nadpozemská bytost.

"Jsem také ráda, že Vás konečně poznávám a moc děkuji," usmála jsem se, "je to tu moc krásné a jsem vděčná, že tu mohu být. Je to pro mě obrovská pocta."

Damien se hned na to zvedl: "Já už půjdu. Mám hodně práce."

Mrkl na mě, obejmul Echielu jemně kolem ramen a poté odešel. Začala jsem být víc nervózní a říkala jsem si co po mě asi bude chtít? Najednou se u nás objevila služebná. Byla to Karin, ta mladší holčina co sedávala u stejného stolu v hale.

"Budete si přát?"

Echiela kývla: "Nějaké pití, děkuji."

Poté služebná odběhla, Echiela se opřela o opěradlo židle a zadívala se na mě. Byla jsem už jako na trní. Tohle si pěkně odskáčeš Damiene, to ti přísahám a jestli budeš odporovat, tak uvidíš. Král nekrál, prostě si to vypije až do dna!

"Kolik Vám je, slečno?" zeptala se Echiela.

"Bylo mi dvacet."

"Jste mlaďonká," pozvedla obočí a usmála se, "pamatuji si na to jako kdyby to bylo včera, když mě bylo taktéž. Jo to byly časy."

Pousmála jsem se, ale stále jsem čekala na to až se to někde zvrtne. Nevím proč, ale myslela jsem si, že se mnou nebude chtít mluvit jen tak. Kdo by se mnou ztrácel čas, aniž by nic nepotřeboval a obzvlášť ona? Zajímalo mě ale co to bude. Navíc bylo divné, že Damien odešel a nechal mě s ní samotnou. Proč? Najednou přišla služebná, postavila před nás nápoj a znovu odešla. Mlčela jsem, nevěděla jsem na co se ptát a upřímně jsem také neměla odvahu.

"Jestli to není troufalé, mohla bych Vám nabídnout tykání?" řekla náhle Echiela.

Naprosto udiveně jsem na ní zírala. Tak tohle mě vážně dostalo, nevěřila jsem svým uším a myslela jsem, že snad sním. Nedokázala jsem si prostě představit, že já bych si tykala zrovna s Echielou a ještě když jsem úplně obyčejná holka. Navíc jsem si všimla, že jí nikdo jiný kromě rodiny netykal a bylo mi divné, že zrovna já můžu. Můj strach a podezřívavost sílila. Tohle prostě není dobrý nápad, netušila jsem oč Echiele jde a dál už jsem to takhle prostě nechtěla.

"Je to pro mě velká pocta, paní." skoro jsem vykoktala. Snažila jsem se ale znít klidně, když jsem pokračovala: "Omlouvám se jestli se Vás nějak dotknu, ale chci být k Vám naprosto upřímná. Jste velice úžasná žena a je mi ctí s Vámi takhle trávit čas, ale nějak nechápu proč žena jako Vy si chce povídat zrovna se mnou. Jsem úplně obyčejná holka. Neberte mě prosím zle."

Snažila jsem se to říct tak jak to cítím a co nejvíc v přátelské atmosféře. Nemohla jsem už dál žít v téhle nevědomosti. Sice jsem si teď připadala jako blbec, ale hlavní bylo, že jsem řekla to co jsem měla na srdci.

Ta se náhle opřela lokty o stůl a upřímně se usmála: "Kim, chápu Váš strach, ale já jsem také byla a jsem úplně obyčejná žena."

"Vy? Ale vždyť jste bývalá královna. Jste Damienovo," najednou jsem se zasekla a ihned pokračovala, "Omlouvám se, Tar Arana, Tar Araniho....matka krále."

Už jsem se v tom dokonale plácala a připadalo mi, že sázím jednu chybu za druhou. Jestli mě za tohle Damien nevyžene, tak mě jen vyhubuje a bude na to mít sakra právo. Vždyť já se tady skoro dohaduju s jeho matkou! Nebylo to dohadování k sakru! Jen jsem netušila o co tady jde a to je rozdíl! Jasně haj samu sebe. Pěkně v tom lítáš, Kim. Už už jsem se chtěla znovu omluvit, ale ona mě předběhla.

"Vy jste úplně skoro stejná jako já," začala se najednou smát, ale potom mi položila svojí ruku na mou, "prosím Vás jsem opravdu obyčejná žena a co na tom, že jsem byla královna? Byla jsem také jako Vy, bydlela jsem dříve na Ailionu a sem na Trilion jsem dorazila jako malá holka. Bylo mi o hodně méně než Vám."

"Omlouvám se," zakoktala jsem, "to jsem nevěděla."

Poté ruku odtáhla a opřela se: "Jak jste to mohla vědět? Za nic se už neomlouvejte a byla bych opravdu ráda kdybychom si mohly už tykat. Byla by to i pro mě velká pocta."

Nemohla jsem tomu stále uvěřit, ale nakonec jsem jí začala věřit. Nechápala jsem ale, že já mám najednou takové štěstí. Na Damiena jsem narazila náhodou, získala jsem díky němu nového kamaráda a teď se začnu bavit i s jeho mamkou. Znám zde už tolik lidí, každý den přibývají další a spustu jich ještě poznám. Určitě.

Pousmála jsem se a nabídla jí svojí ruku: "Dobře. Děkuji. Tak já jsem Kim."

"Echiela." zaculila se.

Strávily jsme tam strašně moc času, obě jsme si to mohly dovolit, tak jsme tam seděly a povídaly si o nejrůznějších věcech. Probraly jsme kluky, rodinu, minulost a to co v životě chci dokázat. Nakonec jsem se dozvěděla, že si Echiela také udržuje fyzičku a pokud nesportuje, alespoň chodí na procházky. Včera jsem se jen rozcvičila a běhala pár koleček dokolečka, ale jinak nic a tak jsem dnes toužila dostat pořádně do těla. S Echielou jsme se proto rozhodly, že si zahrajeme Pilesiu, aneb hru kterou jsem v životě neviděla a prý byla sakra náročná.

Jednalo se o hru, která měla vlastní místnost a bylo to na bázi reality a virtuality. V ruce jste měly takovou menší hračičku, co byla podobná baterce s tlačítkem. Stála jsem tam, Echiela vedle mě a čekaly jsme až se to spustí. Najednou místnost potemněla.

Echiela se na mě ještě naposled podívala: "Nakopeme jim zadnice!"

Náhle jsme se ocitly v nějakém lese, slyšela jsem zvířata, ale jinak bylo ticho. Dokonce jsem i cítila vůni a mě nakonec došlo, že to byla opravdu vůně toho lesa. Tak tohle je monstrózní! Usmála jsem se a Echiela se najednou rozešla dopředu. Nechápala jsem to. Bylo to jako doopravdy a když jsem šla, tak les okolo mě se hýbal, ale ani po dlouhé době chůze jsme nenarazily do zdi a nebo o něco nezakoply. Byla to tak skvělá virtuo-realita, že jsem na jednu stranu dostala strach, aby se mi nic nestalo. Echiela mě ale dopředu ubezpečila, že se mi nic nestane, že to vše bude v pořádku a hlavně abych se nebála.

Šla jsem dál a najednou mi Echiela ukázala, abychom se zastavily. Neslyšela jsem nic, jen listí jak ve větru zpívalo a svůj vlastní dech. Najednou se zepředu z křoví ozval šustivý zvuk, křoví se ohlo do stran a vyskočilo tam obří cosi. Zatajila jsem dech a jen jsem zírala na to, jak se k nám mílovými skoky dere to monstrum. Běželo to na dvou nohách, bylo to tak zhruba stejně velké jako já a vypadalo to strašně.

Jeho kůže byla šedozelená, na některých místech skoro šupinatá a na ramenech měl několik tenkých a ostrých bodáků. Vypadalo to jako zub, či kost. Na hlavě měl něco podobného, ale většího, ale jen dvě. Vypadalo to jako kel, ale vedl odzadu uší, dopředu na tvář, tudy nahoru, kde se stáčel dozadu a nahoře na hlavě končil. Hlavu měl jako my, uprostřed dvě červené oči, nos a ústa. Ruce měl svalnaté, nehty silné, dlouhé a určitě ostré. V ruce to nic nemělo, jen to k nám prostě běželo a poté se to zastavilo u Echiely.

Ta nečekala, v ruce místo baterky teď třímala dlouhý a ostrý nůž a tak se začala bít. Koukala jsem jak puk na to, jak okolo něj Echiela tančila, dostala ho za okamžik na kolena a poté zasadila poslední ránu. Ani ne za dvě minuty už bylo ono monstrum na zemi a poté se najednou vypařil.

Echiela na mě mrkla a usmála se: "Ten další je tvůj a neboj se. Nic se ti nestane."

Přikývla jsem a šly jsme dál. Stále jsem ale byla nervózní a snažila jsem se je najít podle zvuku. Bylo to ale marné, protože se vynořil zleva a já předtím koukala doprava. K sakru! Otočila jsem se na to a už myslela na to, že tohle nedám. Najednou mě zaplavila obava co se stane, když to nedám a zemřu ve virtualitě? Zemřu i v reálu? Montrum se dostalo až ke mně a dala jsem mu ránu do obličeje. S ním to ale zamávalo jen trošku a mě vrazil rukou ránu do břicha. Spadla jsem na kolena, ale ihned jsem se odkulila a vyskočila na nohy. Bolest, nebolest, prostě toho parchanta srazím na kolena!

Přiběhl znovu ke mně, ale já jsem se jen mihla okolo něj a místo toho, abych mu zasadila ránu já, tak jsem znovu skončila na zemi. Byl o hodně silnější než já, ale snažila jsem se na to nemyslet.

"Máš v ruce nůž, Kim!" křičela na mě Echiela, "tak zaútoč na břicho a na stehna."

Povzdechla jsem si a snažila se nožem zaútočit tam kam mi řekla, ale nešlo to. Nakonec jsem se válela na zemi zase.

Bylo to dokonce i rychlejší než já.

"Je silnější!" zakřičela jsem zpět vzteky a otřela si krev z pusy.

Krev?! Bože!

Zvedla jsem se a snažila se abych to přežila. Dostala jsem strach z toho, že bych tady dnes umřela a najednou jsem měla pochybnosti. Co když se mě snaží Echiela zbavit? Nechci dnes umřít! Zasadila jsem mu nakonec nůž do stehna a zatočila.

"Tady to máš, ty parchante!" zasyčela jsem. Monstrum zařvalo, ale rukou mi vrazilo větší ránu do obličeje a nůž mi vypadl z ruky. Montrum nakonec přiběhlo naposled a zasadilo další ránu. Nemohla jsem najednou dýchat a jen jsem se dívala na to jak zvedá ruku na poslední ránu. Byla jsem naprosto paralizována bolestí a cítila jsem obrovskou bolest v noze. Asi zlomenina. Nakonec jsem se těsně před tím stihla smířit s tím, že tady prostě umřu. Nevěřila jsem ale stále tomu, že by to udělala Echiela schválně. Po tom jak jsme si povídaly venku, smály se a bavily jsem tomu prostě nechtěla věřit. Tohle by mi určitě neudělala. Snažila jsem se ale přesvědčit jen samu sebe? Je opravdu možné, že mě zradila a dotáhla sem, aby se mě zbavila? I kdyby to byla pravda, tak jí odpouštím.

V mžiku jsem si vzpomněla na mamku, tátu, babičku a ostatní mé příbuzné. Vzpomínala jsem na to jak jsme si spolu hráli na zahradě, jak jsme s Jaq jely do města nakupovat, jak mě vedla poprvé do školy a jak jsem jí plakala na rameni, když mě nechal můj první kluk. Vzpomněla jsem si i na to jak mi babička vozila každý rok mojí oblíbenou zmrzlinu, jak jsme si se sestrou dělaly jako malé naschvály a potom jsme byly nerozlučná dvojka. Pamatuji si na to, jako by to bylo včera, když přišla na svět malá Kamilka a já jí jako první, po sestře, držela v náručí.

Naposled jsem si vzpomněla na Damiena. Na ten okamžik, kdy jsem ho potkala v lese, na to jak mi zachránil život a potom jak mi nabídl, abych letěla s ním. Vzpomněla jsem si na to, jak jsem si ho dobírala, jak jsme si povídali a na to jak jsme spolu trávili čas. Mrzelo mě, že už to asi nikdy neprožiji znovu. Nejvíc mi bylo ale líto toho, že už nestihnu říct Damienovi, co pro mě znamená a jak si ho cením. Byl mi oporou vždy když jsem to nejvíc potřebovala.

Najednou ruka dopadla a já upadla do černé tmy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Líbí se ti nová kniha Ł niesse mui?

Ano
Nevím
Ne

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama